Přiveď mě zpět

Dívám se zpět a vidím jen mlhu

Červeně zbarvenou, pnou nenávisti

Davy lidí bez páteře a bez obličejů

Plný černých myšlenek a závisti…

Dívám se zpět a vidím jen zmar

Temnotu vlastních myšlenek a činů

Hromady mrtvých, kteří mohli žít

Hromady matek nad hroby svých synů…

Bůh dává druhé šance, a ty jsi mou

Budeš-li schopná mě zvednout

Ve vzduchoprázdnu natahuju ruku

Skoč na mou loď a pojď se mnou plout…

Přiveď mě zpět a zůstaň se mnou

Můžeš-li unést co vše s sebou táhnu

Je správný čas nebo jsem tu špatně?

S tebou kráčím rovně, bez tebe se stáhnu…

Dívám se vpřed a vidím jen lásku

Červeně zbarvené při západu slunce

Lidi ruku v ruce pod vánočním stromem

Vonící cukroví a hořící adventní věnce…

Dívám se vpřed a vidím jen lásku

S něžností i těmi horšími dny

Hromady času společně stráveného

Hromady dní, kdy plníme své sny…

Zasloužím si vůbec takovou představu?

O tom už dávno já nerozhodnu

Můj život už není v mých rukách

Jako mnohé jiné budoucnost neuhodnu…

Zasloužím si vůbec tu kapku štěstí?

Kam po smrti půjdu, to dávno už vím

Na Zemi však můžu pro tebe tu být

Pro lepší budoucnost, když minulost nezměním…

Bude to někoho zajímat?

Telefon už několik let

Na stole leží a nikdy nevyzvání

Pošta ti žádná nechodí

Lidi okolo chodí nepoznaní…

Večer co večer, noc co noc

Společnost dělá ti jen cigareta

V prázdným bytě bez lásky

Kde žádná květina nevykvétá…

Bude vůbec někoho zajímat?

Kdybys zítra ráno odešel na věčnost

Nikdo k tobě žádný city nemá

Stačila by nenávist a nebo zlost…

Bude vůbec někoho zajímat?

Až zejtra náhodnej chodec tě objeví

Nikdo nepřijde a nikdo tě neobejme

Z dávných přátel žádný o tobě neví…

Bude vůbec někoho zajímat?

Cos udělal a pro co jsi vlastně žil

Nikdo si nepřečte tvůj dopis

Stačilo, aby jeden z nich uvěřil…

Den co den, ruku k lidem vztahuješ

Kolikrát v životě srdce jsi otevřel

Aby jej další z nich na popel spálila

Kolik létá lží vzduchem, ani jsi nevěděl…

Po boku ženu, která tě nemiluje

Za sebou vlky v převleku přátel

Jizvy na zádech už ani nespočítáš

Kam jít? Pro tebe zmizel ukazatel…

Bude vůbec někoho zajímat?

Až dnes spoušť naposled zmáčkneš

Nikdo nevykřikne, nikdo tě nezastaví

Nezatlačí oči, až naposled vydechneš…

Svět kolem nás

Oči nestačí zachytit to celé

Krásu i hnus pod ní tlející

Uši neslyší zdaleka všechno

Dětský smích i lidi plačící…

Hmatem nepoznáme skoro nic

Křivky labutí i kostky zlomené

Nos snadno nás oklame

Cítí parfém, i maso zkažené…

Svět tak dalece nás převyšuje

Nabízí tolik, co bychom měli objevit

Měl nás hnát kupředu svou krásou

Ve chvílích zmaru nenechat nás polevit…

Svět skládá se z tolika vjemů

Tisíce životů a my stále nevíme nic

Měl učit nás respektu a skromnosti

My jen před očima máme víc a víc…

Nevidíme dětský smích, dosud nezkažený

Nevidíme ženu, která od milence spěchá

Nevidíme pohlazení, co věrnost nabízí

Nevidíme „přítele“, co chcípnout nás nechá…

Nevidíme vůni růží čerstvě vykvetlých

Necítíme puch života, co pod zemí probíhá

Nevidíme vůni vánku, který vlasy čechrá

Necítíme kolínskou, co jí na blůže vonívá…

Každý úterý, když pozdě se z práce vrací

Každou neděli, kdy s kámoškou jde ven

Nyslyšíš lži, který s úsměvem ti říká

Neslyšíš jak sténá, ne, to není sen…

Svět pouze na továrny se změnil

Továrny na pokroucený touhy a cíle

Upadá pod tlakem papírových hráčů

Čím víc máš, tím víc nabýváš na síle…

Oči už nevidí tu krajinu černou

Za oponou umělých stromů

Uši neslyší nářek dluhopisů

Hypotékou zatížených domů…

Hmatem nenajdeme žádný puls

Země už totiž skoro žádný nemá

Už necítíme hnilobu potravin

Které ani čas nepoznamená…

Okamžik

Sníh padá na mokrou zem

Ospalý město pomalu ustává

Jen pár zachumlaných na ulici

Mlha se vkrátá, tma vyhrává…

Náročný den, pozdě se vracíš

Už vidíš se doma se ženou a dcerou

Pár posledních kilometrů do cíle

Oči už sotva z pod víček se derou…

Světla zablikla v posledním okamžiku

Hlasitý klakson ani jsi nevnímal

Na chvíli jakoby čas se zastavil

A ty už uhnout jsi nestíhal…

Rána, a pak na okamžik jenom tma

Pach benzinu a kol spálených

Krev dráždí ti jazyk kyselou chutí

Bolest nohou, na padrť zlámaných…

Bílý stěny, uspáván a probírán

Čas změnil se na jednolitý proud

Dny střídaj týdny, občas někdo přijde

Jak mohlo mě tohle napadnout?

Pak všechno, zpět se ti vrátilo

Všechno ti docvaklo a došlo

Proč nikdo nechodí a neptá se

Proč jen pár z nich okolo prošlo…

Ty nikdy už nebudeš jako dřív

Procházet se podél řeky, pobíhat

Ony už nikdy neotevřou oči

Na ně už budou jen vzpomínat…

Rána, a pak na okamžik jenom tma

Jak mohl jsi jim tohle způsobit?

S námahou zvedáš ruku ochablou

Zatáhnout za ni a jedním tahem odpojit…

Bílý stěny, naposled uspán a položen

Zkouší ještě pustit ti do těla proud

Ty však dávno jsi na cestě k řece

Proč muselo to takhle dopadnout?

Proč se snažit?

Snažit se můžeš za desítky

Mít pocit, že děláš první poslední

Nakonec stejně skončíš sám

Tak příště varovný hlas poslechni…

Slušnej a pracovitej můžeš být

Mít snahu splnit všechna přání

Nakonec stejně je to málo

Sám v bytě marně čekáš na pozvání…

Rodina snad jen když se to hodí

Kompromis stal se cizím slovem

Nebo snad ta slova platí?

A ty jen nejsi tím správným mužem?

Pouto už dávno pevným není

Na věrnosti v knihovnách roste mech

Nebo snad ta slova platí?

A ty jen nejsi na správných seznamech?

Černá není černá a bílá není sama

Pohledy se různí, v tom je bolestivá krása

Když kompasy ukazují různými směry

Za kterým rohem na nás čeká spása?

Černá není černá a bílá není sama

Pro jednoho moc co druhému nestačí

Když slova říkaj něco jiného než činy

Se sliby však člověk dlouho nevystačí…

Snažit se dá měsíce, snad i roky

Mít pocit, že jdeš správným směrem

Bez výsledků však motivace klesá

Není rovné cesty s křivým záměrem…

Slušnej a věrnej můžeš zůstat

Být mužem, který nikdy neuhne

Bez důvěry však nikdo nevydrží

Ani láska sama všechno neutáhne….

Sníh

Neděle ráno, další den před sebou

Další den, který nepřinese změnu

V hlavě zmatek a jedinou touhu

Před očima pouze sněhobílou stěnu…

V pokoji postel a přeplněný kbelík

Na rukách slabých jen minové pole

V puse vyprahlo, voda to nespraví

Už ani nevím, kdy jsem nebyl dole…

Co se stalo? Co si za pár let posral?

Padnoucí oblek, konta nekonečný

V garáži aut, že nikdo je nespočítal

Prachy nejsou, ale zoufalství je věčný…

Co se stalo? Kam jsem se to dostal?

Na začátku pár kaleb s bílým sněhem

Všechno přece bylo pod kontrolou

Teď nevrátím se zpět chůzí ani během…

Z baráku na kopci do prázdný cely

Z největších párty do problitých nocí

Nejlepší štětky na mě stávaly frontu

Teď můj pták sotva na chcaní stačí…

Z nejvyšších pater pod pražskou zem

Z otce rodiny do samoty nekončící

Nejlepší jídlo žral jsem v nóbl hospodách

Teď na pokoji nemám ani lžíci…

Co se stalo? Co si za pár let posral?

Mahagonový křeslo, v baru nejlepší pití

Každej volal mi, když něco potřeboval

Venku krásně, ne pro každého slunce svítí…

Co se stalo? Kam jsi se to dostal?

Na startu pár nocí s přepáleným nosem

Samej smích, nic se nám nemůže stát

A teď jen prázdno, pár pilulek na podnose…

Neděle večer, další den je za mnou

Uprostřed parku na studenou zem lehám

Poslední sníh a z nebe padá letošní první

Poslední nádech, naposled ruku k nebi zvedám….

Umíráš jen jednou

Valí se průsery ze všech stran

Na kontě hovno, věřitelé frontu stojí

Tvá dívka v cizí posteli už leží

Co chvíli novýho frajera uspokojí…

Život už cenu nemá, zdá se ti

Na zásluhy o vlast lidi ti serou

Na tvojí knížce v regálech leží prach

O novýho Pottera do krve se perou…

S nožem v horký vaně ležíš

Tentokrát snad už se neposereš

To nemáš na víc, než na tohle?

Stejně nikdy žíly si nepodřežeš…

Sám v lese pod mohutným dubem

Tentokrát snad už konečně skočíš

To nemáš na víc? Umíráš jen jednou

Stejně nikdy se z tý větve nepověsíš…

Když na ulici sem tam ji potkáš

Oči utíkaj, dělá, že nikdy tě neviděla

Frajer se směje, jako by znal ji jako ty

Přes terasu vidíš, jak do prdele jí to dělá…

Když za poslední prachy nakoupíš

Myšlenky stáčej se k zoufalým činům

Poslední zbytky odvahy ze srdce

Buď chlap a dej se k druhým synům…

Umíráš jen jednou, tak ať to má koule

O druhý syny nikdo se nezajímá

Ať ti zmrdi si pořádně tě pamatujou

Ať před smrtí je jim kurevská zima…

Umíráš jen jednou, tak odejdi se ctí

Všechno jsi popsal, tak dodrž svoje slova

Že má se bát každej, kdo tě podrazil

Že před tebou žádnej sráč se neschová…

Padni, ale padni se vztyčenou hlavou

Ať tvoje sochy vzpřímeně stojí

Ať tvoje krev teče smíchaná s jejich

Ať vidí, že svý chyby neustojí…

Umří, ale umři s úsměvem na rtech

Ať litují toho, co ti všechno způsobili

Ať ona pláče, i když on s ní nahý leží

Ať navždy pamatují, že tě vytvořili…

Hledám odpověď

Jen málo lidí dobré vůle

Chodí po Zemi a ještě méně

Jich dává navenek to znát

Pomalu vymírá jejich sémě…

Jako takřka vyhynulý druh

Jako jediní věřící v kostele

Jako psanci utíkají před zákonem

Jako poslední vojáci nepřítele…

Musí se skrývat, musí kočovat

Z místa na místo, měnit identity

Občas pro přežití poruší desatero

Když zmrdi odhalí jejich úkryty…

Jseš naštvaný? To bys být měl

Pak stejně jako já odpověď hledáš

Jednu hvězdu na nebi z milionu

Moc šancí ji najít ale nemáš…

Jseš naštvaný? Nasaď si brýle

Růžový, tak jako oni je nosí

Nevidí dál než na výpis svého účtu

A chodí bosi, když radí jim to kdosi…

Jen málo lidí dobré vůle

Přežilo staletí honů a inkvizice

Bez šancí na normální život

Dávno odešli a vyklidili pozice…

Jako poslední medvěd v horách

Jako jediná ovce ve stádě bílá

Jako vrah chodí kanálama

Jako pára už uniká i jejich síla…

Hledám odpověď – proč?

Proč lidi jsou sami proti sobě?

Proč ve svém středu nestrpí dobro?

Proč chtějí vlastně žít v téhle době?

Hledám odpověď – proč?

Proč lásku nahrazují nenávistí?

Proč slzy nahrazují drogami a chlastem?

Proč tolik trpí nakažlivou závistí?

Vůdce zlomených srdcí

Všechny lži, které jsem řekl

Byly pravdou, všechny do jedné

Stojím tu, nemám co ztratit

Kdo se mnou do vlaku přisedne?

Všechny lásky, které jsem měl

Byly omylem, všechny, až na jedinou

Posledních pár kroků zbývá mi

Před sebou jen jámu bezednou…

Zvolil jsem cestu, ne jednoduchou

Nikdo mi nedokázal, že pravdu nemám

Nikdo mě už zachránit nedokáže

Bolest ani cit už dávno nevnímám…

Zvolil jsem cestu plnou překážek

Cestu pravdy a upřímných odpovědí

Jsem vůdcem zlomených srdcí

Vůdcem lidí bez budoucí předpovědi…

Krev proudí v žilách studená jak led

Srdce sic tluče, ale často vynechává

Mozek přestal vnímat vjemy Země

Jen útržky náhodné  v sobě zanechává…

Zvolil jsem cestu nebo ta zvolila mě?

Úmysly změnila jedna krátká chvíle

Nikdo nedokázal mě na to připravit

Před sebou smysl a nečekané cíle…

Zvolil jsem směr, ale osud volil jinak

V hlavě zmatek a v srdci nový pocit

Kam obrátit se a kam se nyní vydat?

Radost ve dne a spousta probdělých nocí…

Život mě zabíjí

Od prvního dne na tomhle světě

Trpíme zákeřnou smrtelnou chorobou

Někteří prožívaj ji v kokainovém rauši

Jiní přežívají pár let napříč chudobou…

Od prvního dne na světle božím

Začínaj pomalu končit naše životy

Někteří prožerou se k rychlý smrti

Jiní nemají prachy ani na boty…

Jsou radosti, které sem tam nabídne

Pár chvil, pro které prý stojí za to žít

Užívat moment ve společnosti blízkých

A možná štěstí trochu naproti jít…

Jsou emoce, které prožíváme rádi

Pár vlhkých večerů a první dítě na cestě

Radost z těch věcí, které se podaří

Střecha, co po nocích chrání nás před deštěm…

Malé odpustky za tu temnou cestu

Náplasti, které maj zalepit nám pusy

Zaslepit mysl při snaze o vzpomínání

Nechápe nikdo, kdo si to nezkusí…

Život je choroba, kterou neumíme léčit

Prej nejcenější majetek, který máme

Nejde prej o prachy, ani o nějaký auta

Každej na nás kašle, když nakonec umíráme…

Život je svrab, se kterým se už narodíme

Časem se zhoršuje, než oholí nás na kost

Někoho později, někoho sejme v ranném věku

Řekl jsem si,m proč takhle? Řekl jsem dost…

Nedat mu šanci, to je jediná cesta

Proč věřit někomu, kdo mě pomalu zabíjí

Vymanit mysl z běžnýho myšího kolotoče

Vystřelit první, když zrovna zbraň nabíjí…

Nedat mu prostor, a nikdy ho neposlouchat

Zkušenost je mýtus, prostředek k ovládnutí

Cesta je prašná, plná děr, výmolů a bláta

A máš jen jednu, jedinou na zvládnutí…

Čekám

Jsem muž, který celý život čeká

Doufá a věří v o něco lepší svět

V barvu nebe co se nezmění

Na zvadlém keři v nový květ…

Jsem muž, který je osamělý

Strom z dávno vykáceného lesa

Poslední kapka vody na Zemi

Loď, která pod hladinu moře klesá…

Jak jste mi to mohli jenom udělat?

Proč nechali jste mě stát v dešti?

Jak jste mysleli, že se budu cítit?

Brečel jsem a střídavě hrozil pěstí…

Život zdál se kdysi tak krásný

V ty dny, kdy starosti pryč odpluly

Tehdy když předsudky odvál čas

Než svý emoce jste náhle vypnuli…

Život kdysi stálo za to prožívat

A ne jen žít, to jsem se ještě radoval

Když však není pro co ani pro koho

Snadná volba, svý tělo jsem daroval…

Jak jste mi to mohli jenom udělat?

Proč musel jsem zůstat tady sám?

Odejít i z míst, kde nikdy jsem nebyl

Svou sílu dávno už jen předstírám…

Jsem muž, který celý život čeká

Až karma mu vrátí vše co učinil

Doufá, že zas někdo pomůže jemu

Věří, že hříchy svý už odčinil…

Jsem muž, který je osamělý

Čekal jsem živý a čekám i po smrti

Nebe, ba ani peklo prý nejsou pro mne

Myšlenka na věčnost mě však už nezdrtí…

Ponechán osudu

Ruce vztahuješ napjaté k nebi

Z posledního dechu voláš o pomoc

Několik hodin, nebo snad let?

Samota snad není smrtelná nemoc…

Jen vítr na volání odpovídá

Jen zatoulaný pes se tu zastaví

Namísto lásky a otevřenýho srdce

Ona mezi vás Čínskou zeď postaví…

Ptáš se proč? To přece už víš

Ptej se sám sebe cos pro ni udělal

Pro nic a vůbec pro celou planetu

Na co jsi sáhnul, to jsi podělal…

Tak řekni…

Co sis myslel, že se asi tak stane?

Jak dlouho sis myslel, že to zvládne?

A hlavně, proč by měla ztrácet čas?

Svý touhy člověk nakonec neovládne…

Jak léta jsi volal, teď ozývá se zpět

Ztratil ses všem ze seznamu přátel

Ztratil ses z její hlavy a srdce

A nikdo vlastně tolik nepoztrácel…

Jen kapky deště tvůj pohřeb navštívily

Jen divoká kočka přišla na hostinu

Z povzdálí tě možná naposled doprovodí

Ona, která vystoupila z tvýho stínu…

Ruce už bezvládně leží u těla

Poslední výdech se vydal na svou cestu

V moři vzpomínek pomalu se ztrácíš

Už není čas na záchranou vestu…

Sbohem

Už je to pár let co světem chodím

Pár bot už jsem při tom prošlapal

Viděl svět a vrátil se zas domů

A kolik duší jsem přitom pošlapal?

Už je to pár let co byl jsem dítětem

Nevinný tvor, co mouše neublíží

Tělko vyrostlo, změnil se mozek i srdce

A kolik duší jsem přitom ponížil?

Čas už přišel, abych se rozloučil

Poděkoval a bez fanfár odešel

Rozlučkovej zápas nikdo nesehraje

Do sestavy Země jsem se nevešel…

Tak sbohem kopce, nížiny i řeky

Tak sbohem, rád jsem vás všechny poznal

Tak sbohem moře, ledovce i lesy

V sobě bohužel, nikdy jsem se nevyznal…

Tak sbohem ulice měst, kde jsem žil

Tak sbohem lidé, se kterými trávil jsem čas

Tak sbohem zvířatům, které měl jsem rád

Měl jsem se vídat více s každým z vás…

Už je to pár let, co byl jsem hrdinou

Pro některé byl jsem šlechetným vzorem

Bohužel žili jste ve lži, v růžovém zrcadle

Nejsem tem, kdo měl by býti idolem…

Už je to pár let, co měl jsem naději

Pár z vás mělo mě za lva, co umí se rvát

Zklamal jsem, tím člověkem dávno nejsem

Nejsem voják, kterýho měla by sis přát…

Čas už přišel, abych se rozloučil

Ukončil trápení a zvolil odchod anglický

Z písemností ztratím se za krátký čas

A z paměti brzy zmizím navždycky…

Tak sbohem, naše krásná planeto

Tak sbohem všem, jejichž duše září

Tak sbohem, dnes vidíme se naposled

Pro mě už nikdy slunce nezazáří…

Jako tenkrát poprvé

Nic netrvá věčně, vše je dočasné

Vše můžeš mít, málo spíš si ponechat

Mnohé odejde dřív, než ochutnáš

A mnohé nemůžeš do smrti vynechat…

Jak pomíjivé jen můžou být okamžiky

Jak je k nim paměť neskonale přísná

Ani foťák či dopis jednoduše nepomáhá

Na místa hříšná i romanticky krásná…

Na kapačkách zbydou jen vzpomínky

Tělo nemůže, hlava křičela by z plných plic

Každou z těch chyb chtěl bys vzít zpátky

Měl jsi všechno, a přeci chtěl jsi stále víc…

Tenkrát poprvé, když udělal jsi první krok

Tenkrát poprvé, když první polibek padl

Tenkrát poprvé, když něžně jsi ji miloval

Tenkrát poprvé, když za hranu jsi spadl…

Zdá se to všechno tak hrozně dávno

Jako by všechny zážitky odvál čas

Sotva už vybavíš si s kým to vlastně bylo

Těžko chápeš, kdo vrazil klín mezi vás…

Nic netrvá věčně, vše jednou vyprchá

Můžeš to držet rukama ze všech sil

Můžeš přísahat, nadávat nebo i klít

Přichází i odchází, nikdo se o to neprosil…

Jak pomíjivé můžou být hmotné statky

Jak je k nim život neskonale krutý

Ani peníze, ani skvělá práce prostě nepomáhá

Nenechá ti dům, auto ani zlatý pruty…

V dřevěném obydlí, holý čtyři stěny

Cos vlastnil, dávno přestalo hrát roli

Všechno vyměnil bys za pár dnů s nimi

I po smrti ta marnost pořád bolí…

Tenkrát, když poprvé jsi od nich odjel

Tenkrát, když poprvé jsi jí o sobě lhal

Tenkrát, když poprvé jsi od jiný se vracel

Tenkrát, když poprvé jsi jí nepomáhal…

Stačilo málo

Stačilo málo a všechno bylo pryč

Jediný krok a můj příběh byl v dějinách

Stačilo málo a já scházel o patro níž

Jediný krok a já visel stromu v korunách…

Kdo přesvědčil mě, abych zůstal stát?

Kdo dal naději, že list se obrátí?

Kdo při mně stál i v nejtemnějších hodinách?

Kdo z nich černý myšlenky mi vyvrátí?

Měj vždycky volbu a únikovou cestu

Některý kroky už totiž nemůžeš vzít zpět

Koukej dál, že za nejbližší roh

Z uschlého keře vždy může vyrůst květ…

Měj vždycky na mysli víc, než jen sebe

Některý volby totiž můžou ovlivnit druhé

Koukej dál, než na špičku svýho nosu

Z mrtvého těla nebude člověk napodruhé…

I když zrak je zkalený a vidí jen černě

I když naděje umřela a cesta zarůstá

I když duše už na odchod se chystá

Objeví se někdo, kdo s námi vyrůstá…

I když sluch nás mate a slyší jen zlobu

I když vyhlídky na změnu necítíš žádné

I když uprostřed sídliště cítíš se sám

Objeví se někdo, kdo s námi se zvedne…

Nechtěný

Od prvního kroku na tomhle světě

Od prvního nádechu špinavýho vzduchu

Od prvního pohledu na zničenou Zemi

Od prvního kontaktu se světem duchů…

Staví kolem mě vysoký ploty

Dveře na závory, od kterých nemám klíč

Zdi vyšší, než kam oko dohlédne

Odevšaď hned posílají mě pryč…

Slova o zvláštním druhu slýchávám denně

Prý proč vůbec nechali mě žít

Co prý přinesl jsem naší společnosti

Proč nenechali mě pod zemí hnít…

Rodiče odvrhli mě hned první den

Žádní přátelé nepřežili dýl než prázdniny

Holka sbalila si kufry hned ráno

A přitom já si jen přál být s nimi…

Od prvního vztahu co jsem navázal

Od prvního dotyku dvou vzrušených paží

Od prvního milování v přítmí západu slunce

Od prvních chvil byl vždy já ten, kdo se snaží…

Přes davy bezejmenných a neznámých hlav

Musím se dostat do epicentra života svýho

Prostoru v kalendáři ubývá den za dnem

A míjí se s prostorem kalendáře mýho…

Náhle přestanou mi telefony zvedat

Z občasných schůzek na poslední chvíli sejde

Přes slova lásky, porozumění a touhy

Nakonec stejně nikdy to nejde…

Je snad ten důvod schovaný někde ve  mě?

Že nejsem dokonalý, vím, ale že tak moc?

Proč nedají mi vazbu, co dělám špatně?

Proč nikdo z vás mi nepřijde na pomoc?

Je snad ten důvod schovaný někde ve mně?

Že mám chyby, tak to je mi víc než jasný

Proč však nechtěný jsem od prvních momentů?

Proč pro mě nepřijdou žádný chvíle krásný?

Od první chvíle bylo mi jasný, že konec to nemá

Od prvního okamžiku vím, že přijde tenhle den

Od prvního řezu je zřejmé, že nikdo nedorazí

Aby mě objal…pošeptal, nestojí to za to…

    Aby řekla, jsem tu pro tebe, tak žij se mnou náš sen….