Už
je to dlouho, co sem na něj narazil,
cejtil
se skvěle, když říkal mi ta slova,
jak rajská hudba kdyby mi v uších zněla,
já
chtěl poslouchat ji znova a znova.
Stačí
prej málo, jen to tady podepsat,
vlastní
krví si naplánuj svůj osud,
budeš
mít všechno, na cos kdy pomyslel,
nebudeš smutný, nebudeš pohnut.
Já řek' si, proč ne?
Proč
bych to nepodepsal?
Proč
bych si osud nevylepšil?
Neptal
se na nic, chyba.
Sám
sebe jsem odepsal.
A smrtku
ze spánku vyrušil.
Měsíce
letí a můj čas se krátí,
ptal
jsem se pozdě, kolik mám času
koukám
se na nebe, kam se nikdy nedostanu,
na slunce, stromy a světa krásu.
Měl jsem chuť brečet, řvát,
zkoušel jeho jméno volat,
ať
ten čas vrátí, můj svět se krátí,
chtěl
jsem všechno odvolat.
Chlape, na to klidně zapomeň.
To
by přeci každý mohl chtít.
Tak lehce čas přelstít.
Máš
prostě smůlu, nebreč.
Za
měsíc přijdu si pro tebe.
Naposled koukneš do nebe.
Já
křičel dlouho, silně,
k ničemu, málo platný,
času
je málo, to by tak hrálo,
před očima pohled matný.
Z posledních
sil jsem svaly vzepjal,
až
téměř u mraků jsem letěl,
on však přišel, stáhl mě dolů,
zatáh' mě dolů do pekel.
Stálo
za to všechno mít?
Celej
rok nemuset vůbec nic?
A
přát si pořád víc a víc?
Jeden
rok za celej život.
Potom
nadosmrti v pekle sloužit.
V černých myšlenkách navždy se soužit.
