Stojím na kraji útesu
K širým obzorům moře bouřící
Zavřené oči, nohy strnulé
Ve vlasech hladí mě vítr chladící...
Pohled dolů mysl uklidňuje
Ruce mám svázané, duši posmutnělou
Raci zpívají mi ukolébavku
Tak známou a tak potemnělou...
Nádech a výdech, jindy tak samozřejmé
Plíce však s sebou rakovinu táhnou
Černý žíly mi nedávaj moc času
Brzy už jeho děti ke dnu mě stáhnou...
Bitev prohrál jsem nespočet
Pokaždý ale ze země jsem vstal
Teď bílým šátkem zamával jsem
U dveří domů mě nikdo nevítal...
Poslední bitvu vzdal jsem dobrovolně
Ne pro bolest, ne pro následky
Chyběl mi smysl, chyběl mi cíl
A bojovat bez něj není jen těžký...
Je to boj předem prohraný
Když po tvym boku nikdo nestojí
Je to horší, než nůž vražený do zad
Když kdysi tvoji teď proti tobě zbrojí...
Proč válčit s těmi kdo při tobě měli stát?
Proč znovu měsíce trávit v nemocnicích?
Proč snažit se vrátit do prázdnýho domu?
Když jim už nejsi ani pro ten smích...
