Pavel Kunert
Blog. Plnej poezie. Blog plnej poezie.
úterý 15. března 2022
Dvě reality
úterý 15. února 2022
Mým dětem
Z rozkoše, vášně a možná z nedbalosti
V mžiku změnil se celý můj svět
Dvakrát vstoupíš do stejný řeky
Zjistíš, že pak už není cesty zpět…
Z krve, křiku, bolesti a možná ze strachu
Našli jsme tyhle dvě nádherný tváře
Dvakrát z temných hlubin těla
Zjistíš, že na konci je vždycky světla záře…
Den co den máš pocit že máš je zabít
Noc co noc ti nedávají chvilku spát
Den co den víš, že dal bys za ně život
Noc co noc víš, že nikdy nejde se jich vzdát…
Čas letí pro všechny stejně neúprosně
Už nechci čekat, až přijde zas nějaký to „až“
Každej den chci vidět jak rostete před očima
Jen doufám, že časem to půjde trochu snáž…
Čas letí a za chvilku budou ti říkat „ty vole“
Na ulici před partou za tebe budou se stydět
Doma pak plakat ti možná budou na rameni
Mít tě rádi jen, když veřejně to není vidět…
Ať vaše cesta zavede vás kamkoli
Já budu si přát, ať jste na ní šťastní
Budu se modlit za vaše bezpečí
Nezapomeňte však, že máte domov vlastní…
Užijte si cestu, ať jakýkoli je tvůj cíl
Tady však vždycky vás rádi uvidíme
Tak cestu domů nikdy nezapomeňte
Zlomené srdce i nohu pohladíme…
Můj synu, moje dcero, slíbit vám nemůžu
Že tu pro vás budu celý váš život dlouhý
Můžu jen slíbit, že po celou dobu toho mého
Vás budu milovat a plnit všechny vaše touhy…
x
V mžiku změnil se celý můj svět
Dvakrát vstoupíš do stejný řeky
Zjistíš, že pak už není cesty zpět…
Našli jsme tyhle dvě nádherný tváře
Dvakrát z temných hlubin těla
Zjistíš, že na konci je vždycky světla záře…
Noc co noc ti nedávají chvilku spát
Den co den víš, že dal bys za ně život
Noc co noc víš, že nikdy nejde se jich vzdát…
Už nechci čekat, až přijde zas nějaký to „až“
Každej den chci vidět jak rostete před očima
Jen doufám, že časem to půjde trochu snáž…
Na ulici před partou za tebe budou se stydět
Doma pak plakat ti možná budou na rameni
Mít tě rádi jen, když veřejně to není vidět…
Já budu si přát, ať jste na ní šťastní
Budu se modlit za vaše bezpečí
Nezapomeňte však, že máte domov vlastní…
Tady však vždycky vás rádi uvidíme
Tak cestu domů nikdy nezapomeňte
Zlomené srdce i nohu pohladíme…
Že tu pro vás budu celý váš život dlouhý
Můžu jen slíbit, že po celou dobu toho mého
Vás budu milovat a plnit všechny vaše touhy…
x
úterý 1. února 2022
Chuť
Kdo o půlnoci volá
Volá a nemá ústa ani tvář
Oči už dávno zavřený
Nad hlavou černá svatozář…
Slyším tvůj medový hlas
Ve vzpomínkách, jak mě hřál
Vůně tvýho zpocenýho těla
Když tenkrát jsem si tě bral…
Dej mi ochutnat, já to zvládnu
Řekni, proč tak strašlivě se cítím
Proč vnímáš mě jako nutný zlo
Proč jako neon v dálce svítím?
Dej mi ochutnat, já potřebuju pryč
Někam do tmy, kam světlo nedosáhne
Vem mě tam, už cítím tvůj studený dotek
Vem mě tam, kam bezmoc mě stáhne…
Když neskončím, najdu jen bolest
Protože potěšení nikdy netrvá věčně
Když neskončím, najdu jen vztek
Protože rozkoš odchází tak spěšně…
Kdo uprostřed noci volá
Volá a nemá ani křestní jméno
Ruce na prsou založený
Za nehty hlína, pod hlavou seno…
Slyším tvůj příjemný hlas
Ve snech jak mě strašíval
Vlhkost tvýho lůna
Kdo vlastně tenkrát si tě bral?
Když neskončím, najdu jen smutek
Protože potěšení nikdy netrvá věčně
Když neskončím, najdu jen smrt
Protože rozkoš odchází tak spěšně…
x
pátek 7. ledna 2022
Ztrácím směr
Snad bylo to všechno jen v mé hlavě
Když ztratil jsem naději
Kterou jsem dávno už opustil
Spím, snad beze snů raději…
Snad bylo to všechno jen jako
Když jsem nucen hru hrát
Kterou dávno nikdo už nehraje
Prohrávám, za život už tisíckrát…
Jednou však musíš oči otevřít
Jednou však musíš oblíct se a jít
Čelit všem děsům a démonům
Jednou musíš ty dveře otevřít…
Seš poslední, kdo brání tenhle svět
Kdo všechnu svou radost daruje
Poslední, kdo v ruce třímá zbraň
Poslední, kdo z neštěstí se raduje…
Žijeme, dýcháme a pak umíráme
Slabí padají nám k nohám
Vrací se popelu, ze kterého vzešli
Raněným už ani nepomáhám…
Žijeme, bojujeme a pak umíráme
Koupeme se v krvi našich bratří
Vrací se k Bohu, které ho zavrhli
Vrací se tam, kam poprávu patří…
Snad bylo to všechno jen omylem
Na svojí cestě ztratil jsem cíl
Směr, kterým měl jsem lidi vést
Který sám jsem jim vytyčil…
Seš poslední, kdo obývá tenhle svět
Tak zhasni věčný světlo, než půjdeš
Pomodli se za naše krátký utrpení
Nádech, než naposled oči otevřeš…
Když ztratil jsem naději
Kterou jsem dávno už opustil
Spím, snad beze snů raději…
Když jsem nucen hru hrát
Kterou dávno nikdo už nehraje
Prohrávám, za život už tisíckrát…
Jednou však musíš oblíct se a jít
Čelit všem děsům a démonům
Jednou musíš ty dveře otevřít…
Kdo všechnu svou radost daruje
Poslední, kdo v ruce třímá zbraň
Poslední, kdo z neštěstí se raduje…
Slabí padají nám k nohám
Vrací se popelu, ze kterého vzešli
Raněným už ani nepomáhám…
Koupeme se v krvi našich bratří
Vrací se k Bohu, které ho zavrhli
Vrací se tam, kam poprávu patří…
Na svojí cestě ztratil jsem cíl
Směr, kterým měl jsem lidi vést
Který sám jsem jim vytyčil…
Tak zhasni věčný světlo, než půjdeš
Pomodli se za naše krátký utrpení
Nádech, než naposled oči otevřeš…
úterý 9. listopadu 2021
Možná už je čas
Každá jizva, každá v obličeji vráska
Připomíná čas, který jsem promarnil
Nemůžu dýchat, nemůžu spát
S lahví sedím, aniž bych oka zamhouřil..
Připomíná činy, které už nejde vzít zpět
Nemůžu mluvit, nemůžu snít
S tužkou a papírem, aniž bych napsal pár vět…
Možná je čas na ten vlak nasednout
Možná až jednou budu střízlivej
Možná zas budu moct se nadechnout…
Možná se čas zavřít oči naposled
Možná až svědomí přestane mě trápit
Možná zas světlo budu mít nadohled…
Kolik skleniček pil jsem už zbytečně
Kolikrát ztrácel jsem nad sebou kontrolu
Kolikrát na židli jen seděl jsem netečně…
Můj smutek dávno obrací se v prach
Vítr jej odvane pryč, dřív nebo později
Zůstane jen stín, zůstane strach…
Možná je čas se s minulostí vyrovnat
Možná těsně předtím, než smrt mě dožene
Možná podaří se neúspěchy překonat…
Možná je čas to do svých rukou vzít
Možná až naposled se do tvých očí zahledím
Možná už není čas na to něco chtít…
čtvrtek 21. října 2021
Než zavřeš dveře
Můžeš mít pravdu a můžeš lhát
Žít podle všech světských ctností
Přísahat a nikdy sázku neprohrát
Soupeřit stále s nevinností…
Sladce mluvit dokážeš se vší vážností
Říkat ano, aniž bys souhlasil
Být jistotou a nebo být jen možností…
Možností, která čeká někde v záloze
Možností, o kterou nikdo nestojí
Možností, která je jenom koulí na noze…
Chtít abych ti ve všem vyhověl
Slibovat ač splnit to není v plánu
Raději skočit, než aby ovdověl…
Oči otevřený a přesto nic nevidíš
Mluvíš, ale vlastně nic neříkáš
Svůj život si v baru jen tak odsedíš…
Naposled pohlédni na postýlku malou
Než zavřeš dveře, rozluč se aspoň pohledem
Jen běž. Běž tam, kde maj nabídku stálou…
Však nikdo z nás už není nejmladší
Než zavřeš dveře, naposled se nadechni
Když nikdo z nás už ti nestačí…
středa 15. září 2021
Odvržený dítě
Roky, staletí a snad i doby ledový
Plujou si časem a na nás se neohlíží
Náš život je pro ně mrknutí oka
Trable nás lidí je nijak netíží…
Roky, staletí a miliony let
Přežily choroby, katastrofy i strach
Ač nesmrtelní, smrtelně nemocní
Pomalu lidi obrací je v prach…
Rakovina pro vše, co rukama nám projde
Poslední stádium, kdy už není cesty zpět
Živoucí lesy měníme na smět sutin
Na pár dní do vázy urveme i poslední květ…
Rakovina, která začne sžírat sama sebe
Druh, který sám sebe zotročí, zabije a zničí
Řeže se na kusy, po milionech se vraždí
Střílí se u zdí a ve sklepě mlátí ocelovou tyčí…
Nemáme právo ničit svět
Svět, který nám všem život dává
Nemáme právo ničit sebe
Jen proto, že druhý se nám nepozdává…
Nemáme právo ničit život
Život, který na planetě je tu s náma
Ztrácíme pomalu právo vůbec dýchat
Poslední naší figurkou na poli je dáma…
Nemáme právo brát co není naše
Dítě, které jsme na svět nepřivedli
Ztrácíme soudnost co smíme a co ne
Poslední souboj, rukavice, kterou jsme zvedli…
Nemáme právo rvát svět na kusy
Na kusy, který už nejde znovu slepit
Nemáme právo řezat pod sebou větev
Jen proto, že do cíle nemůžeme trefit…
Plujou si časem a na nás se neohlíží
Náš život je pro ně mrknutí oka
Trable nás lidí je nijak netíží…
Přežily choroby, katastrofy i strach
Ač nesmrtelní, smrtelně nemocní
Pomalu lidi obrací je v prach…
Poslední stádium, kdy už není cesty zpět
Živoucí lesy měníme na smět sutin
Na pár dní do vázy urveme i poslední květ…
Druh, který sám sebe zotročí, zabije a zničí
Řeže se na kusy, po milionech se vraždí
Střílí se u zdí a ve sklepě mlátí ocelovou tyčí…
Svět, který nám všem život dává
Nemáme právo ničit sebe
Jen proto, že druhý se nám nepozdává…
Život, který na planetě je tu s náma
Ztrácíme pomalu právo vůbec dýchat
Poslední naší figurkou na poli je dáma…
Dítě, které jsme na svět nepřivedli
Ztrácíme soudnost co smíme a co ne
Poslední souboj, rukavice, kterou jsme zvedli…
Na kusy, který už nejde znovu slepit
Nemáme právo řezat pod sebou větev
Jen proto, že do cíle nemůžeme trefit…
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)