úterý 31. července 2018

Poprvé spatřili jsme světlo


Ode dne, kdy poprvé spatřili jsme světlo
Přesýpací hodiny otočily na druhou stranu
Písku máme každý jiné množství
A mnohokrát se dostane až za jeho hranu…

Od prvních dní nám nikdo nic neodpustí
Společenský tlak se stává sběrnou mírou
Někdo odolá a někdo podlehne ostatním
Někdo obalí se zlobou, jiný zase vírou…

Často končíme sami, i když s tisícem přátel
Často sedíme ve tmě a křičíme z plných plic
Často vidíme okolní svět přes plexisklo
Často máme dost a přece chceme stále víc…

Ode dne, kdy byl nám do vínku dán rozum
Využit naplno, většinou špatným směrem
Jen mále z nás přemýšlí nad budoucností
Většina jedná se špatným záměrem…

Od prvních chvil vstupujem vprostřed boje
Peníze v zrcadle odráží náš úspěch
Někdo odolá a zvolí si priority jiné
Někdo v myším závodě vsadí na spěch…

Často nás opustí ti, které jsme si zvolili
Často nám pomohou ti, na které kašlem
Často volíme špatná slova v hádkách
Často vidíme vady na všem krásném…

Chyby jsou lidem vlastní jako potřeba dýchat
Nejsme tak dokonalí, jak bychom si přáli
Víc lásky a empatie neuškodí, namísto
Abychom s city druhých si neustále hráli…

Přírodní selekce dávno již nefunguje
A karma pracuje později, než by bylo třeba
Možná musí přijít další velká rána
Planeta Země přežije a naši krev vstřebá….

středa 25. července 2018

Jiným směrem

Říkali, že by to mělo být jednoduché
Netušil jsi, jak strašně moc ti lhali
Kolik věcí na povrch nevyplulo
Jak moc před tebou se přemáhali…

Plout na jedné lodi dvěma proudy
Bez vesel, bez kormidla a bez kompasu
Větrem, bouřkou, mezi ostrými kameny
Přitom chtěl bys ji vzít jen kolem pasu…

Miluješ je obě a ony prý milují tebe
Jen občas plujete každý směrem jiným
Můžeš jen doufat, že vás řeka znovu spojí
Že nesteče s jiným proudem silným…

Jak dlouho se může do přístavu vracet?
Jak dlouho vydrží loď nápor protiproudu?
Jak dlouho zvládne ten přístav čekat?
Než zvedne kotvy a opustí svou hroudu?

Říkali, že až to přijde, tak to poznáš
Tys to poznal a přesto to lehký není
Kolik věcí vyplouvá postupně na povrch
Jak moc realita liší se od časnýho snění…

Proud když na chvíli trochu zvolní
Slunce otevře oči a vy jste láskou plní
Při západu s dobrou lahví, jste spolu
Jen spolu, než nebe se znovu větrem zvlní…

Miluješ je obě a ony prý milují tebe
Proč zdá se tak těžké jeden za druhým stát
Můžeš jen doufat, že realita slova stvrdí
Že není jen karmou, co má tě potrestat…

Jak dlouho trvá, než věci jsou pochopeny?
Jak dlouho vydržíš sám v dešti čekat a stát?
Jak dlouho zvládneš zírat do fotografií?
Není pak lepší jen ležet, žíly si podřezat…?

pondělí 16. července 2018

Kráčí tolik let


Kráčí už tolik let, že je nepamatuje
Nohy už jdou, ani se neptají
Oči už viděly každej skrytej kout
I ty, který mu lidé raději zatají…

Domov nemá a přece bydlí všude
Měl tisíce žen, a přeci je sám
Uši už slyšely pláč ve všech jazycích
Přichází a odchází nikým nepozván…

Proklet či požehnán, kdo může říct?
Věčně mlád, nikdy nezestárnout
Život postrádá smysl a naplnění
Není kde zakotvit, není kde stanout…

Proklet či požehnán, kdo může říct?
Vědět všechno, a přeci neznat odpověď
Člověk není na tu znalost připraven
Ze svých hříchů nemůže ani před zpověď…

Jméno nemá, a přeci jej všichni vzývají
Obličej skrývá, a přeci má mnoho tváří
Ruce už vyléčily miliony nemocí
Přesto dávno už nekráčí se svatozáří…

Žije už tolik let, že je ani nepamatuje
Roky plynou a on je ani nevnímá
Paměť už detaily rozeznat nedokáže
V mysli mu utkvěla jediná dívka nevinná…

Proklet či požehnán, kdo může říct?
Poznat lásku je přeci obrovský dar
Výbuchy vášní i klidné chvíle pospolu
Ale k čemu, když na konci čeká zmar?

Proklet či požehnán, kdo může říct?
Být v srdci s ní a přeci tolik let daleko
Člověk není na takový cit připraven
Když je tak blízko a přitom v dáli za řekou…

A tak kráčí dál ve věku třiceti let
Pohřbil už všechny, které měl rád
Už není místa, kam by další uložil
Už nemá sílu vidět ji znovu umírat…

pondělí 9. července 2018

Naposled

Ležím s doutníkem u večerních zpráv
Ruce už vrásčité a ve vlasech šediny
Udělal jsem chyby, a že jich bylo dost
Bůh ví, že nejsem však zdaleka jediný…

Brečím, a brečím už spoustu dní a let
To je v pořádku, když z toho šílím
Jednou však přijde den, přijde hodina
Budu muset říct, co v hlavě sdílím…

Je v pořádku abys mě z duše nesnášela
V každý urážce co říkáš, dřímá pravda
Je v pořádku, že jsi mě dávno opustila
Zasloužím si být tím, kdo k zemi padá…

Začíná být zima, první sníh mě zasypává
Z poslední cigarety naposled pokouřit
Neprosím o druhou šanci ani nový život
Prosím jen o odpuštění, abych mohl jít…

Je v pořádku, že tu teď ležím sám
Nezasloužím si, aby při mně někdo stál
Zradil jsem tebe, děti i obětavé přátele
Sám nenávidím, kým jsem se to stal…

Brečím, ale slzy na tvářích zamrzají
To je v pořádku, když jinak nemám cit
Přišel den, kdy zpovídat se musím
Přišel den, kdy o nebi nemůžu ani snít…

Ležím s doutníkem v domě beze střechy
Konečky prstů modrají, stejně jako ústa
Udělal jsem chyby, bylo jich příliš mnoho
Má kniha hříchů je nekonečně tlustá…

Je v pořádku, že pohřeb je beze svědků
Chlap jako já si oslavnou řeč nezaslouží
Je v pořádku, že dávno jsi na jiné cestě
Musel jsem jít, mé srdce po tobě stále touží…

Naposled vidět tvůj úsměv zářící
Naposled s naší dcerou venku si hrát
Naposled říct, jak moc mě to mrzí
Naposled říct, co říkal jsem tisíckrát…

úterý 3. července 2018

Nikdo neposlouchá


Všichni mluví, jeden přes druhého
Problém však je, že nikdo neposlouchá
Každý by chtěl znát váhu svého hlasu
Nikdo nenechá jej dojít do svého ucha…

Všichni tvrdí, že je jejich názor správný
Problém však je, že každý být nemůže
Každý by chtěl řídit, nikdo následovat
Pár zapadlých hlasů nic nezmůže…

Kde pravda přestává být výhodou a ctí
Namísto argumentů vyhrává hrubá síla
Tam hodnoty vznešené odchází do ústraní
Tam demokracie svůj pomník postavila…

Kde být „obyčejný“ už nic neznamená
Namísto výsledků vyhrává kvalitní PR
Tam na scéně hrají jen s jedním hercem
Tam ani koruna bokem nepadne nazmar…

Zesměšňován za inteligentní názory
Hanoben za pravdu, která jde proti proudu
Kamenován za to, že zastal se menšin
Utlačován za to, že dámě nabídnul bundu…

Něčím zvláštní že prý by měl být a vyčnívat
A proto každý má stejný hadry a fotky na netu
Svůj vlastní projekt namísto obyčejný práce
A proto už nikdo nezná práce hodnotu…

Kde být věrný prý znamená být idiot
Namísto rodiny každý chce prošukat se bary
Tam společnost se stává plochou bez morálky
Tam člověk po čtyřicítce pro všechno je starý…

Kde pomoc druhým viděno je jako slabost
Namísto porozumění ukážem falešnej soucit
Tam se z nás stávají jenom lidský žumpy
Tam láska je dávno zakázanej pocit…