Samota

Osamělost je vtíravá jak vysoký zvuky
Dostane tě, když to nejmíň čekáš
Když žiješ v domění, že máš cos chtěl
Přitom sám se svýho stínu lekáš...

Pak někdo zaklepe ti na dveře
A ty nevíš, co bys udělal
Máš chuť se schovat opodál
Klepot však neustává, zvyšuje frekvenci
A ty cítíš, jak tě mrazí v zádech
Ten zlověstný, ledový dech...

Na zemi leží poslední nedohaslá Sparta
Hnědá láhev vyčpelýho piva na stole
Dveře se otvíraj pomalu, ale jistě
Smrt přijde, smrt sípe, smrt čeká ve stodole...

A ty si uvědomíš všechny svoje chyby
Žes celej život všude vždycky lhal
Kdyžs cizí ženský líbal, na stehna sahal
Teď už víš, že zvrhlost je vlastně alibismus
Hrát si na tvrďáka, kterýmu smrt nevadí
Noty tvýho života však už trochu neladí...

Samota je jediná věc, co ti zůstane
Co bude s tebou, až tě všichni opustí
Až jméno Pavel bude vymazáno
Ze seznamu světovejch neřestí...

Do roka a do dne

Už je to dlouho, co jsem na něj narazil
Cítil se skvěle, když říkal mi ta slova
Bylo krásný vše, co mi vyprávěl
Já chtěl poslouchat ho znova a znova...

Stačí prej málo, jen to tady podepsat
Vlastní krví si svůj osud namalovat
Budu mít všechno, na co kdy jsem pomyslel
Sny hluboké na úkor reality vybrat...

Sám uprostřed shnilýho světa
Bez nadějí, bez štěstí, řek jsem si proč ne
Proč bych to nepodepsal, osud si nezlepšil...

Sám uprostřed vydírání, nenávisti
Už není pro mě šance, tak řek jsem si proč ne
Proč bych si poslední rok na Zemi neužil...

Dny měsíce letí, můj čas tady se krátí
Ani ohlédnout zpět se nikdy nestačím
Do nebe hledím, kam nikdy se nepodívám
Poslední stránky své knihy zvolna otáčím...

Když přišel, aby mě k sobě domů odvedl
Chtělo se mi brečet, řvát a přemlouvat
Však beze slov jsem zůstal stát
Naposled se svou duší promlouvat...

Nic nenahradí život náhodou vedený
Nic nenahradí lásku, byť trnitou
Nic nenahradí pocit usmíření
Když přejdeš cestu vlnitou...

Svět je jedna velká černá díra

Když poprvé jej z malé škvíry spatřil
všechno zážilo světlem a láskou
každý se smál a radostí plakal
svět zalepený páskou...

Když poprvé na nohy se postavil
každý mu nadšeně tleskal
blesk svítil, foťák rychle cvakal
až do puberty se dostal...

Lhali mu, lhali, svět malovali
takový, jaký jej chtěli pro něj mít
každý náznak smyslů zastavili
ani v noci nenechali jej snít...

Když prvně sám krok do tmy udělal
a nevěděl, zda čeká jej tam zatracení
vystoupil z oparu snového
a čelil krutému osvícení...

Není lásky bez nároků
není radosti bez bolestných dnů
není krásny bez následků
není žádný den splněných snů...

Svět je velká černá díra
která bere vše a nic nevrací zpátky
zbavuje těla svých duší
nechává z nich prázdné zátky...

Svět je velká černá díra
ničí sny a naděje pošlapává
z lidí zmrdy postupně tvoří
a těm pak do rukou moc dává...

Hříchy našich otců

Hříchy našich otců doznívají v nás
Hříchy našich bratrů pustoší svět
Bože ochraňuj zbloudilé a padlé
Nech nás pronést pár posledních vět

Hříchy našich dětí na rozbité Zemi
Hříchy naše vlastní pustoší nás
Bože ochraňuj anděly černé
Nech nás zahlédnout křídel jas

Osudem pohrdáme, osudu se smějeme
Na ostří nože slepci sedí
Hluší a neteční k bolesti a bídě
Jeden na druhého z vrchu hledí

Osudu nevěříme, osudem mrháme
Na hraně světa bílé duše vlají
Prchající kapky na poušti světa
Na loutny poslední píseň hrají

Dalas nám život, dalas nám smrt
Sama špatně sis nadělila
Přírodu's na úkor postavila
Smrtelnou nemoc podělila

Dalas nám rozum, dalas nám lásku
My všechno vyměnili za chtíč
Za co? Za pár hodin slávy a prachy?
Na konci cesty stejně všechno je pryč...

Zkurvenci

Do očí se ti dívají, sladké plody s úsměvem nabízí

Za zády pak horlivě, jedovaté hady splétají

Nevěř jim slova, činy, nevěř jim nic…

Ráno podívej se na hvězdy, jak zhasínají svíčky

Přišel den, s ním z děr vylézají krysy

Po prošukaný noci jich je zase víc…

Jako hmyz na tebe se lepí, do oční důlků lezou

2 zabiješ, dalších 12 se ti obratem vrátí

Mor vedle nich vypadá jak rýma…

Zradí tě za padesát korun a ještě tě zraní

Není kam utéct, není kam se před nimi schovat

Do kostí vkrádá se pomalá zima…

Nikdo tě neuchrání před hloupostí stáda

Před tupci a před čtenáři aha a blesku

Před arogancí sebestředných lidí…

Nikdo tě neuchrání před nevinnou zlobou

Když lže ti do ksichtu a ještě se ti směje

Zůstat sám jen se svou lodí…

A plout, plout po vlnách až na kraj světa

Vyhnout se pevnině, ostrovům plným hlupců

Tam, kde slunce oranžovou vzkvétá

Daleko od všech schnilejch tupců…

Jeden krok, jeden život

Někdy vzdálenost nemůže říct poslední slovo,
někdy dohlédneš, kam nikdy nemůžeš vkročit.


Někdy cítíš vánek z dalekých zemí,
někdy cítíš polibek, který však nedostal jsi.


Někdy nemůžeš už dál, i když srdci by se chtělo,
někdy narazíš na zeď neprůchodnou.


Můžeš celej život do ní zkoušet mlátit,
můžeš zkusi beranidlem vyrazit ji,
můžeš leda život si tím krátit
můžeš s raněnou duší zemřít.


Někdy však lepší je zeď obejít,
někdy je lepší zvolit jinou cestu.


Někdy je lepší v moři začít tonout,
počkat na záchranou vestu...

Znamení

Šátek přes oči, svázané ruce, zavřen v černém vězení
pohyb neslyším, cítit je jen příchod bouře zlověstné
blesky prosvětlí krajinu, vichřice semele pocestné
pohledná krása se smrtí v satirickém souznění...


Sám se svou myšlenkou bez jediné naděje na hnutí
pach potu stékajícího kolem úst ztrácí svou sílu
v bdících mdlobách před sebou vidím svoji vílu
tvář skřivenou strachem, svaly napnuté k prasknutí...


Tak dej mi znamení, jestli tahle cestaj ještě někam vede
obětoval jsem jí svoji duši, tělo, srdce, krev i čas
obětoval bych pro to všechno, sebe, každého z vás
ani Bůh není schopen udělat, co lidské srdce nedovede...


Malá velká víla, stále spolu, stále spoutané řetězem 
vyhánějí společně zlé duchy z lidských hlav a myslí
malá sklízí zlobu, přesto dál jen hrabe listí
hluk dveří mne probouzí, je čas na setkání s knězem...


Nežádám rozhřešení, nežádám slitování před soudem posledním
jen dej mi znamení, že kráčím pevně, s jistotou
že jednoho dne potká se zloba s lidskou ochotou 
mraky odejdou, a klid nastane pod sluncem poledním...


Já bojoval, bojoval bez světla, bez vody a bez dechu
za druhé, za pravdu, za štěstí malé víly
prohrál jsem bitvy, na válku už nezbývaj mi síly
vsedě, vleže, svázán v kobce, nepadnu do posledního výdechu...

Zavřen v lahvi...

Nikdo neslyší můj hlas roztřesený
Nikdo nepřijde se záchraným lanem
Nikdo nepotřebuje mít mne vedle sebe
Nikdo neví, kdo já vlastně jsem


Sám, zavřen ve skleněné lahvi
Sám, v beznaději hledím na kolemjdoucí
Sám, bez přátel či ženy věrné
Sám, vyprávím příběh srdcervoucí


Někdo můj hlas ve větru uslyšel
Někdo se na cestě zastavil
Někdo přišel mi nezištně na pomoc
Někdo mě ze zajetí zachránil


Jsem tady, volám do prázdna
Jsem tady, to jediné říci jsem chtěl
Jsem tady, sám, sám, ale stále na živu
Jsem tady, ač jsem samotou oněměl


Ty, ač sama jsi jako já
Ty zastavilas svoje kroky
Ty bez druhých a bez pomoci
Ty dalas mi naději na další roky


Naději, že nebudu žít sám
Naději, že najdu svůj štěstí kousek
Naději, že bude tu někdo pro mne
Naději, že vyhrabu se z trosek...


(Obrázek vypůjčen ze superstock.com - odkaz uveden i na obrázku)

Mlhavé sny

Bojíš se tmy plazící se ke tvým dveřím
bojíš se duchů své minulosti temné
bojíš se mlýnů pomalu meloucích
bojíš se, že ti všechno dobré vezme...


Spánek dopřán nebyl ti už léta
cítíš, že tenhle vlak už tě dožene
každým dnem ho slyšíš blíž a blíž
už vídáš v pekle stoly prostřené...


Tak zastav na chvilku a popadni dech
aspoň krátce oceň krásnu světa
který jsi pošpinil svou přítomností
který kolem tebe bez ducha létá...


Náhrobky podél cesty zaprášené
vyprávějí příběh ztráty tvých ctností
zbývá zloba, vztek, nemluvnost a žal
za chvilku povstane Fénix ze svých kostí...


Nástupiště bez čekárny už na tebe čeká
bez lidí, bez průvodčí, jste tu sami
nakonec zemřeš tak, jak sis vždy přál
svobodný, osamělý a nehlídaný...

Nakonec zbývá jen jedna věc

Můžu se snažit, jak mi síly stačí
napravit, co jsem napáchal
všichni jsme jenom křehké stránky
na šachovnici osudu jsme hráči.


Slova neznamenaj nic než vzduch
hledal jsem lásku, hledal jsem život
však hledal jsem málo, zcesty
na hraně života našel jediný vzruch.


Chtěl bych vzít své činy zpátky
Chtěl bych omluvit se za své lži
Chtěl bych znovu dostat šanci
Chtěl bych přijít zadními vrátky


Chtěl bych pohladit tvé vlasy
Chtěl bych topi se v tvých očích
Chtěl bych čas vrátit do toho dne
Chtěl bych dočkat se své spásy.


V dálce v svícnu dohořívá svíčka
na větách nezáleží, v nich to není
nakonec zbývá jen jedna věc
nechat navždy zavřená svá víčka...

Rozcestí, které nikam nevede

Jdeš životem, cestou svou dalekou
za obzor nevidíš, směr se ztrácí
zpět nemůžeš ani o krok
a špinavé nohy krvácí


Když všechno už jsi málem vzdal
slunce ozářilo krajinu svým svitem
v dáli rozcestí jsi spatřil
vybírej lásko, vybírej citem


Žádný ukazatel, žádná indicie
marně hledáš nějakou stopu
kam jít, kam v chůzi pokračovat
do zimy, prérie či vlahých tropů


Tak naděje zhasla stejně rychle
jako ze slunce se vyrojila
na osamělý topol vrána sedá
aby ti pohřeb vystrojila


Vrána samotná jako anděl smrti
provází tě na zbytku tvé cesty
rozcestí mizí, cesta splývá
tvou poslední cestu nahlas věstí...

Spirála

Životem procházíš s hrdostí na rtech
nevíš nic o cti, lásce a obětích
přejídáš se pocitem dokonalosti
empatie utopil jsi v dětských snech


Přátele necháš v hladu zmírat
nevíš nic o prosté nezištnosti
sám sebe vidíš v pokřiveném světle
rozdíly tříd nemáš zájem stírat


Rodiče si zavrhnul a ke dnu poslal
nevíš nic o lidské zodpovědnosti
sám topíš se ve špinavých prachách
nic na tom, že všechno jsi od nich dostal


Nech mě dát ti jednu radu...


Oni jsou ti, kteří za tebou vždycky budou stát
Oni jsou ti, kteří ti nikdy nevrazí nůž do žeber
Oni jsou ti, kterým se můžeš vždycky svěřit
Oni jsou ti, kterým nemusíš nikdy lhát


Cos v životě od nich jsi darem dostal
měl bys vracet měrou vrchovatou
s úsměvem na rtech podepřít je v jejich stáří

Zrcadlo

A jedna na přání...


Nezáleží, kolik chyb

v životě jsi udělal
nezáleží, kolik zla
na nevinných's napáchal


Nezáleží, kolik lží
do světa jsi vypustil
Nezáleží, kolik lůn
ženských jsi okusil


Na dno snadno padáme,
do bahna a prachu země
znovu a znovu zvedáme
zkažené lidské plémě


Světlo v tunelu však spatřím v tobě...


Ty, jako zrcadlo mých činnů
Záříš ve tmě lidské zkaženosti
Ty, jako vítr na vrcholku hory
Sfoukneš všechny zvrácenosti


Jsi nadějí mého prokletého rodu
že nebudem už páchat hříchy
Jsi nadějí všech špatných lidí
odprostit se od své pýchy


Nezáleží, kolik chyb
v životě jsem učinil
když mám novou šanci
abych je odčinil


Nezáleží kolik lží,
do světa jsem zasel
když mám novou šanci
abych pravdu znovu našel...

Život

Autobusová...


Život je starost, bolest a smutek,
život je nejtěžší cesta ke smrti,
život je plný trestů a důtek,
život tě na prach rozdrtí.


Bez radosti nejde život žít,
spoléhat přeci nelze na nebe,
o příštích životech v duchu snít,
že někdo žít jej bude za tebe.


Když není ani špetka štěstí v tobě,
vstaň z prachu, změň sny v realitu,
nestůj jednou nohou v hrobě,
oběť fantasií a falešných mýtů.


Výmluvy nech pitomcům a slabým,
řekni dost, chci žít jak bych si přál,
výslunní patří odvážným a hravým,
nevládl nikdy bez názorů král.


Život je šance, máme jen jednu,
život je šance, co nám byla dána,
Nenech se jinými stáhnout ke dnu,
žij tak, abys byla milována...

Nádherná lež

Odvrácená strana mince říká lež,
která působí bolest v hrudi,
hlava padá na kamenné schody,
mizí ve starodávné studni.


Krásná lež, která vraždí miliony,
sladká slova, která řežou do tepen,
střepina rozepíná záhyby v mozku,
malý čtvrťák, krví poslepen.


Mezi prsty poslední nádech kouře,
pak už jen prázdný pohled ke hvězdám,
na zemi panna, která verdikt oznámí,
nad hlavou souhvězdí, které neznám.


Prohrál jsem poslední životní volbu,
na další šance tahle soutěž nehraje,
už moje duše kráčí ohněm, hlínou,
do země, kde žádný jablko nezraje.


Nezhřeším, protože není jak a s kým,
nezabiju, protože jsem zůstal sám,
nepokradu, protože nic už mi nezbylo,
nepožádám, k věčnosti se ukládám...

Život máme jen jeden

Dovolil jsem si vypůjčit jednu krásnou myšlenku...


‎"Je to tvůj život. Dělej to, co děláš rád, a dělej to často. Jestli něco rád nemáš, změň to. 
Pokud nemáš rád svou práci, dej výpověď. 
Máš-li příliš málo času, přestaň se dívat na televizi. 
Hledáš-li životní lásku, zastav se; přijde k Tobě, když začneš dělat to, co máš rád. 
Nic nerozebírej, život je jednoduchý. 
City a pocity jsou krásné. 
Vychutnávej si při jídle každé sousto. 
Otevři svého ducha, své paže, své srdce novým věcem a lidem. 
Jsme stejní díky rozdílům mezi sebou. 
Zeptej se svého nejbližšího člověka po čem touží, a poděl se s ním o svůj inspirativní sen. 
Cestuj. Když se ztratíš, snadněji najdeš sám sebe. 
Mnohé příležitosti přijdou jen jednou, chyť se jich. 
V životě jde o lidi, se kterými se setkáš, a o věci, které s nimi vytvoříš. 
Jdi ven a pusť se do toho. 
Život je krátký. 
Žij svůj sen, sdílej své touhy."
(manifest života, designéři Holstee)

Něžná noc

Jedna hospodská...


Něžná noc ukrývá myšlenky mířící k tobě,
laskavě omámí můj dech a zavírá mé oči.
Vlídná královna hlídá každý můj krok,
mířím stále k tobě, i když se svět točí...


Svítících očí ve tmě se nevšímám,
snaží se svést nás z cesty naší,
myšlenka jako letní vánek kolem tebe krouží,
noční samota se pak lépe snáší...


Když měsíc unaví má těžká víčka,
a kdesi v dáli lampař volá klekání,
krajina snů přinese odpočinek mému srdci,
přinese odpověď na mé hledání...


Radost už neznám, bolest svírá tělo mé,
hromada kostí, tlejícího masa s kůží,
čekám spasení, čekám cestu do pekel,
čekám pokoj s věncem a růží...

Lidská zloba

14 miliard očí svítí ve tmě,
mezi nimi pár světlých duší,
některé čekají,
některé jenom trochu tuší.


Černý mor se valí údolím pastýřů,
proti nim tři sta čestných,
poslední odboj,
pár myšlenek zcestných.


Hvězdy na nebi jedna po druhé zhasnou,
jak lidské duše uhnívají,
hoří touhou hřešit,
ze tmy výkřiky zaznívají.


Lidská zloba hasí plameny svíček,
které se nadechují k životu,
chtějí teplo dávat,
zabili jejich ochotu.

Setrvačnost

Člověk má tolik pokusů, kolikrát do budoucna hledí,
v dálce hledá splnění svých snů a dávných tužeb,
v nepřízeň osudu nadává, sám na štěstí si sedí,
obětí vlastních omylů a špatných služeb.


Cigareta zvolna v prstech vadne, pálí,
přítel v dobách nešťastných a zlých,
než přijde, smrt vidí někde v dáli,
další zářez v nekonečné aleji padlých.


Hrdinství hledá v síle vydělaných prachů,
a promarní to, na čem záležet by mělo,
utopí lásku v sérii nevýznamných vzdechů,
hlava už nechce, srdci by se možná chtělo.


Rozjetá dráha do konce jej dopraví,
bez brzd mu stejně nic jiného nezbývá,
o nesplněných touhách dětem vypráví,
o tom, jak špatně bylo a v životě bývá.


Na smrtelný posteli se všechno vrátí,
vrátit to však nejde, cesta zpět není,
všechno v jednom okamžiku ztratí,
zbývá pláč a marné snění...

Testovací

Testovací příspěvek - no na začátku se to sluší a patří ne :)