sobota 24. února 2018

Vstaň a bojuj


Možná nejsi hrdinou davů
Jménem, které patří do učebnic
Možná nejsi rozdílovým článkem
Nerozhodneš, zda všechno nebo nic…

Na kolenou byl jsi tisíckrát
Nepočítáš, kolikrát v životě jsi selhal
Tolik jizev, které vypráví svůj příběh
Ale nikdy v ničem významným jsi nelhal…

Možná nerozumíš všemu
A nikdo z lidé s tebou nevychází
Možná nejsi hoden pomníku
Člověk, který žádné z nich neschází…

Vstaň a bojuj za to, čemu věříš
Bojuj za pravdu, kterou jsi si zvolil
Bojuj za názor, který je odlišný
Bojuj za holku, kterou’s v baru sbalil…

Možná nejsi zdaleka dokonalej
Pozitiva hledat na tobě je těžký
Možná udělal jsi tisíc a jednu chybu
A být s tebou nebylo nikdy lehký…

Na dně už jsi byl tisíckrát
Nespočítáš už rány cos utržil
Tolik šrámů, který tvá duše nese
Ale vždy jsi vstal z mrtvých a znovu žil…

Možná na světě jsi sám
Astronaut zapomenutý ve vesmíru
Možná nepíšou o tobě knihy
Člověk, který je všem mimo míru…

Vstaň a bojuj za svou šanci
Bojuj za život, který jsi si vybral
Bojuj za cestu, kterou rozhod ses jít
Bojuj za štěstí, který ti vesmír sebral…

čtvrtek 22. února 2018

Do nebe se nikdy nepodívám v.2

Zkusil jsem tentokráte malý experiment s tím, že jsem jeden rozepsaný text dopsal s několikatýdenním odstupem (kdy jsem původní konec zapomněl), abych se podíval, jak dokáže hlava reagovat na stejný začátek. Dnes tedy druhý text pro porovnání. 


Do nebe se nikdy nepodívám
Další ztracená duše bez smyslu
Potrava pro hladový psy
S hlavou plnou nesmyslů…

Do nebe se nikdy nepodívám
Ďábel vyhrál svou nečestnou hru
Plnou intrik a skrytých pastí
Na Zemi rozehrál svou předehru…

V srdci prázdno, v hlavě zmatek
Pocit, že vesmír se kolem mě točí
Že nikdo nechápe problémy správně
Proč jinak z okna nevyskočí?

Na rukách krev, v hlavě migrény
Pocit, že tolik už prostě neunesu
Že nikdo mi s břemenem nepomůže
Proč lidé nebojí se těch děsů?

Život plný cest, odboček a směrů
Splynul v jednu dálnici velkou
Milion řešení stalo se jedním
Milion potůčků stalo se řekou…

Život plný chyb a špatných řešení
Splynul do myšlenek černých
Milion slibů zůstalo porušených
Milion pravd zůstalo nevyřčených…

Do nebe se nikdy nepodívám
Další probdělá noc bez cíle
Potrava pro laciný holky
Nad ránem rychlá hezká chvíle…

Do nebe se nikdy nepodívám
A co bych taky kurva chtěl?
Za to, co jsem tady předved?
Že dál než před sebe jsem neviděl?

pondělí 19. února 2018

Do nebe se nikdy nepodívám v.1

Zkusil jsem tentokráte malý experiment s tím, že jsem jeden rozepsaný text dopsal s několikatýdenním odstupem (kdy jsem původní konec zapomněl), abych se podíval, jak dokáže hlava reagovat na stejný začátek. Posuďte sami....druhý text přijde brzy.



Do nebe se nikdy nepodívám
Další ztracená duše beze smyslu
Potrava pro hladový psy
S hlavou plnou nesmyslů…

Do nebe se nikdy nepodívám
Ďábel vyhrál svou nečestnou hru
Plnou intrik a skrytých pastí
Na zemi připravil předehru…

V srdci prázdno, v hlavě zmatek
Pocit, že vesmír se kolem mě točí
Že nikdo nechápe problémy správně
Proč jinak z okna nevyskočí?

Na rukách krev, v mozku migrény
Pocit, že tolik už prostě neunesu
Že nikdo s břemenem mi nepomůže
Proč lidé nebojí se těch děsů?

Život plný cest, odboček a směrů
Splynul v jednu dálnici velkou
Milion řešení stalo se jedním
Milion potůčků stalo se řekou…

Život plný možností a variant
Splynul v opakující se problém
Milion chutí stalo se jednou
Milion tužeb se potkalo se zlem…

Do nebe se nikdy nepodívám
Sobě nikdy, jen druhým odpouštěj
Zrada se trestá hrdelně
Do těch bojů se víc už nepouštěj…

Do nebe se nikdy nepodívám
Nemůžu to vzdát a přitom vyhrát
Z toho místa nejde se vrátit
Nejde už procitnout a znovu vstát…

úterý 13. února 2018

Mluvím si pro sebe?

Sem snad blázen nebo nemocnej?
Mít pořád pocit, že v místnosti jsem sám
Že ostatní jsou jako skřínky od Pandory
A ve vlastní krvi že se nevyznám…

Může ta chyba být na mé straně?
Mít pocit, že nejsem z Marsu, ale z Pluta
Že ostatní mluví cizími jazyky
A má krev že není červená, ale žlutá…

Jsou to jen domněnky, anebo pravda?
Když stále posloucháš: „Já ti nerozumim!“
Že mluvím z cesty, že jsem idiot
Možná že víc už ale neumím…

Vrcholek hory vyšší než Everest
Kam utýct, když reálně nemám kam?
Schovat se před tím, s čím poradit si nejde
Změnit se tak, že ani sám se nepoznám…

Místnost bez dveří už nepomáhá
Průhledné stěny, každej podívat se může
Jako v zoo, na takřka vyhynulej druh
Na cosi, co možná kdysi bývalo mužem…

Sem snad blázen nebo nemocnej?
Dokola snažit se jim něco vysvětlit
Že rozdíly možný je překonat
Temnotu okolo snažit se zesvětlit…

Může ta chyba být na mé straně?
Mít pocit, že nikdo neposlouchá
Že hovořím k davu, ale nemluvím s nikým
A že každá vazba se nakonec porouchá…

Jsou to jen pocity, anebo pravda?
Když pořád připadám si jako stín
Že jsem umřel, nebo byl zapomenut
Že mezi mě a život někdo vrazil klín…

pondělí 5. února 2018

Příběh

Hoď kamenem, kdo jsi bez viny
Kolik z vás hodí bez mrknutí oka?
Další z řady nevýznamných lží
Vždyť život už tak je slušná stoka…

Uprostřed stojím, bez hnutí
Urážky, střepy, klacky i kameny
Krev stejká mi po těle i duši
Vždyť k tomu byl jsem stvořený…

Večer, když pro teď to skončí
Vidíš mě nahýho kráčet do řeky
Jizva za jizvou, zrak ti to upoutá
Každá vypráví svůj příběh na věky…

Příběh svého vzniku a bolesti
Příběh zrady, která jí předcházela
Příběh utrpení, které následuje
Příběh lásky, která vše přeházela…

Zvedni ruku, kdo nikdy jsi nelhal
Les zvednutých paží plnej lhářů
Jen vzpomeň, zády ses k němu otočila
Kvůli bandě zasranejch prospěchářů…

Uprostřed stojím, beze slov
Urážky, nadávky, pomluvy a lži
Srdce na tisíc malých kousků
Dávno už svýmu účelu neslouží…

Večer, když pro teď to skončí
Uléhám nahý na slaměné lůžko
Každý pohyb tělo pociťuje
Proč už vzdorovat jde tak těžko?

Tak nech mě být, jdi svou cestou
Tak nech mě žít příběhy mých ran
Tak najdi svůj smysl v někom lepším
Ať se do mě pustí, jako hejno vran…