Posedlý

Až nezůstane nic, jen černá hořící zem

Až všechny city krví odplavou

Až stát budu sám stát na vrcholku hor

Až všechny hříchy navrch vyplavou…

Až zničím všechno, o co jsem kdy stál

Až zemře i ten poslední z nás

Bude už pozdě, na to vrátit všechno zpět

Budu jen já a všechen čas…

Měl jsem jen sen, pro který jsem žil

A který lidstvu chtěl jsem dát

Za velkou vizí však stojí velký žal

Když člověk na Boha zkouší si hrát…

Měl jsem jen cíl, za kterým jsem si šel

Svým bližním nabízel jenom „pak“

Jeden po druhém postupně odpadal

Nad Zemí stahoval se černý mrak…

Teď ve tmě stojím, ve spáleném těle

Teď bych rád plakal, ale nemám čím

Teď bych rád vyměnil se za ně

Teď nahlas lituji, že už to neumím…

Teď znovu zkouším zabít svého ducha

Teď bych rád zemřel, ale jít není kam

Nebe jsem zničil a peklem jsem se stal

Teď už je pozdě, teď už jsem na to sám…

Pro pár zmrdů

Každej den vstávám levou nohou

Šlápnu přímo na kus ňáký rozbitý flašky

Oblíknu hadry co válej se mi v koutě

Vyrazim ven mezi starý známý smažky…

Zas devět hodin ve zkurvený práci

Dělam věci, který pro nikoho nemaj cenu

Posloucham vola, co ve třiceti nemá vlasy

V zasranym kanclu, kterej nemá žádnou stěnu…

A to celý vlastně proč? A pro koho?

Pro pár zmrdů, který nemaj kam dát svoje káry

Z billboardů na mě čumí v drahym kvádru

Nejsou sami, vždycky tvořej shnilý páry..

A co nám z tý svobody vlastně zbylo?

Na píču volby, tejdenní pocit že něco změním

Ranní fronta kokotů zadarmo koblihu žvejkjících

Šest hodin spánku s možná příjemnym sněním…

Každej den vstával jsem do prašivýho bytu

Celý dny čuměl do těch jejich tlustejch řití

V umělym parku, v umělym světě tupejch lidí

Umělý prachy, umělý slunce, který svítí…

Za devět hodin ve zkurvený práci

Všechno se změní, dnes bude tomu konec

Oblíknu po roce si jednou hadry čistý

Za padlý hrdiny položím na hřbitově věnec…

A to celý vlastně proč? A pro koho?

Pro mě, pro tebe, pro všechny slušný lidi

Poslední cesta do tý jejich smradlavý díry

A pak už je nikdo nikdy nikde neuvidí…

A co nám z tý svobody vlastně zbylo?

Možnost sejmout jednou ranou celý stádo

Vyměnit svůj život za trochu posraný slávy

Za to, že chvíli pár lidí bude tě mít rádo…

Předem prohraná bitva

Stojím na kraji útesu

K širým obzorům moře bouřící

Zavřené oči, nohy strnulé

Ve vlasech hladí mě vítr chladící...

Pohled dolů mysl uklidňuje

Ruce mám svázané, duši posmutnělou

Raci zpívají mi ukolébavku

Tak známou a tak potemnělou...

Nádech a výdech, jindy tak samozřejmé

Plíce však s sebou rakovinu táhnou

Černý žíly mi nedávaj moc času

Brzy už jeho děti ke dnu mě stáhnou...

Bitev prohrál jsem nespočet

Pokaždý ale ze země jsem vstal

Teď bílým šátkem zamával jsem

U dveří domů mě nikdo nevítal...

Poslední bitvu vzdal jsem dobrovolně

Ne pro bolest, ne pro následky

Chyběl mi smysl, chyběl mi cíl

A bojovat bez něj není jen těžký...

Je to boj předem prohraný

Když po tvym boku nikdo nestojí

Je to horší, než nůž vražený do zad

Když kdysi tvoji teď proti tobě zbrojí...

Proč válčit s těmi kdo při tobě měli stát?

Proč znovu měsíce trávit v nemocnicích?

Proč snažit se vrátit do prázdnýho domu?

Když jim už nejsi ani pro ten smích...

Pouto

Prsty na nohou zdaleka nestačí

Na to, kolikrát v životě jsem ti lhal

Dny, týdny, roky si při mě stála

Zatímco já s jinými v posteli lehával...

Ptala ses na otázky, běžné i vzácné

Za ruku drželas, když málem jsem umíral

Pro měs tu byla i při tom blbym zatčení

A co já? Já do očí pravdu ti neříkal...

Jsi má jediná, můj život, můj strážný anděl

Nikdy bych na tebe ruku nevztáhnul

Byly to kecy, tvoje tvář mě snadno usvědčí

Nebyl den, kdy ruku bych nenapřáhnul...

V domnění, že jiný život s jinými hledám

Nakonec odehnal jsem tě bůhví kam

teď v domě plném pokrytců a lhářů

Sedim v naší ložnici a sedim tu sám...

Tak nechte mě umřít, nechte mě jít

Šance je jedna, já ji zahodil do hoven

Skrz naskrz prolezlej sem špínou

A bez tebe lásko...nevim jak z toho ven...

Už usínám, už oči naposled se zavíraj

Světu zas bude trochu líp se dýchat

Ani křik od bazénu k mým uším nedoléhá

Nebudeš mě znát, nebudeš o mě slýchat...

Vidim světlo, vidim chlapa celého v bílém

Nedává smysl, já v nebi přece nemůžu být

tvůj obličej plný slz nade mnou se sklání

Ani po tom všem, nemohlas mě nechat jít....

Volba

V samotně čekám, srdce zlomený

Nechal jsem doma, doma s ní

Dělej správnou věc, snadno se říká

Proč musím říkat slova poslední…

S taškou na cestu ve dveřích se loučím

Ona se usmívá: „lásko neboj, bude okej“

Pustím jí ruku, slzy pod vlasy schovávám

Ona je silná a ví, tak jdi, nezapomínej…

Ptám se sám sebe…

Jak mám být vším, co ode mne se čeká

Odejít, když mě tolik potřebuje

Když za dveřmi slyším potichý vzlykot

Když potom slýchávám, jak uzavřeně žije…

Jak mám dělat, co v údělu svém mám

Vybrat si všechny, namísto jí jediné

Když vím jak oni mě jinde potřebují

Když vím, kolik jich beze mě zahyne…

Tak říkám a prosím…

Dej mi sílu, dej mi sílu odejít a přežít

Veď mý kroky v bezpečí co nejdříve zpět

Nenech mě umřít pro jiné a jí nechat samotnou

Nech mě říct jí znovu těch pár milostných vět…

V samotě čekám, duši zlomenou

Zůstala doma, hlídá ji, z očí nespustí

Bez ní a bez srdce tu za ně zabíjím

Činy strašný, co ani Bůh neodpustí…

S taškou špinavou, ve dveřích se vítám

Ona se usmívá: „lásko nic mi neříkej“

V očích mi vidí, co všechno do nich se vyrylo

Prstem na ústa mi říká „nespěchej“…

Ptám se sám sebe…

Jak mám být vším, co ode mne se čeká

Vrátit se domů s takovou vinou

Když slyším motlitby, prosím ať zapomene

Když noční můry řeším kocovinou…

Jak mám dělat, co v údělu svém mám

Z pekla se vrátit, prosit o odpuštění

Když vím, že jsem ho přivezl s sebou

Když vím, že pro ní to jiné není…

Tak říkám a prosím…

Dej mi sílu, dej mi sílu vrátit se a přežít

Ať příště já jsem tím pomalejším

Nenech ji zmařit život z pocitu vděčnosti

Nech ji odejít a nech jí šťastně žít s někým lepším…

Narození

Uvnitř už víš, spánek tě opustil
Zvedneš se, posadíš, oči otvíráš
Jen bílo, z nábytku jakoby siluety
Ruce jsou těžké, nohy z lůžka nesundáš…

Kdysi mocný plamen pomalu pohasíná

Mozek stěží vybaví si mimiku úsměvu
Chybí ti slova pro radost a štěstí
Zůstala ocelová pěst a hlas plný hněvu…

Studená kůže, kdysi vřelé srdce bez tepu

Dávná zranění z války, jizvy zmizely
Všude je hluk, však v místnosti seš sám
Shluk slov mísí se s hlasitými výstřely…

Pomalým pohybem uděláš díru do stěny

V zrcadle chlap, kterýho nepoznáváš
Kde seš a proč udělali z tebe chladný stroj
Jaktože překážky tak snadno překonáváš?

Je to snad sen, jak daleko vidíš?

Bolí tě hlava, celej svět pláče k tvým uším
Nikdo z nich ti v boji není protivníkem
Pomáhat umíš, všem zbloudilým duším…

Sám budeš létat nad širým světem

V hlavě uslyšíš hlasy dobré, i ty špatné
Budou se prát, budou tě trhat na kousíčky
Z té pravé cesty odbočit, bude tak snadné…

On

Opouštíme zásady, které dělali nás lidmi
Morálka dávno je jen opuštěným slovem
Už dávno o budoucnosti nehlasujem
Namísto slov mluvíme olovem…

Opouštíme svět jako zanesenou skládku

Prachy staly se jen nástrojem války
Kdo vyhrává, kdo je jen pouhá oběť?
Nikdo už nedohlédne tak daleko zpátky…

On dlouho spal, schován v těle jiných lidí

Unaven bojem, unaven nekonečným životem
Otevřel oči, znovu byl na zemi poslán
Našel tam stáda, žijící za ostnatým plotem…

Jak dávní bohové z Olympu sestoupí

Tvrdou rukou potrestá každý hřích
Zahalen tajemstvím, obchází mezi lidmi
Ušetřen soudu nezůstane žádný z nich…

Tvrdou rukou udeří na nepravosti

Ohněm svých očí spálí zmrdy na popel
S každým dnem, jeho vztek a pýcha sílí
Rozpoutá válku, jak svět dodnes neviděl…

Válku, která planetu zbaví zbytečností

Odsaje hnis z jejích otevřených ran
Zbaví ji rakoviny, zbaví ji parazitů
Jen pár jich přežije, a On, nehledán…

Ze třetího úhlu

Sám sedíš, mimo ideální svět

Do dna sklenice co půlhodinu hledíš

Nechápeš kravaty a naleštěný boty

Uprostřed davů na židli se divíš...

Oni se dobře baví, metaxu do sebe lejou

Tváří se tak, že všechno v pohodě se zdá

Výsledky porovnaj, jeden druhýho vyhodí

Nikdo se v ostatních vlastně nevyzná...

Proč děláš to, a on něco jinýho

Můžu se ptát, na dalšího sem odkázán

Nemůže tohle, druhej zas tamto neumí

Každý s každým k sobě je provázán...

Můžeš říct ano, můžeš se lží zavděčit

Můžeš to zkoušet klidně hrát na city

Šampaňský bouchneš za každý procento

Prostě musíš, tady se sere na tvý pocity...

Zkus odmítnout, blbě se na tebe koukaj

Zkus říct ne, hned za oponenta tě maj

Zkus přinést názor, kdo ho kurva poslouchá?

Navrhni změnu a oni rázem nedýchaj...

Neumim držet pusu, jsem možná solitér

Neumim jen tak zpatra kolegu potopit

Neumim v řadě stát, tak sežerte mě za to

Neumim jen tak mlčet, nadešel čas jít...

Převozník

Živí nebo mrtví, stoupají ke hvězdám

Hrdinové doby, bez světel blesků

Nehledaj slávu, nemaj známá příjmení

Unavení, špinaví, čistí ostatním cestu...

Převáží naše duše na druhé strany

Žádný hřích nezůstane u nich bez viny

Ostatním nesou jejich těžká břímě

V podobě sirotků, lidí bez domoviny...

Já nechtěl jen přihlížet nepravostem

Každé ráno přál si mít možnost povstat

Duch byl silný, tělo mne však zrazovalo

Jednou za život, chtěl jsem svým slibům dostát...

Zemři, zavři oči jako zlomený člověk

Rozluč se s každým, kdo o tebe stál

Z popela vzlétni na cestu nekonečnou

Nepoznáš nikoho z těch, který jsi znal...

Občas k nám slétne z oblohy

Nesmrtelný zástup kajících se křídel

Sklopené hlavy, srdce však plná naděje

Každý z nich musí odsloužit svůj příděl...

Jednou i já znovu budu moct ulehnout

Naposled zavřít oči a navěky spát

Bez frček, ale s čistou duší

Svědomí bude mě cestou vzhůru hřát...

Za horizont

Od mala mě učili „nevzdoruj“

Máš život, tak nesnaž se měnit zvyklosti

Vlastní vůle přikáží loutkařům

Máš práci, tak nepodléhej zbytečný radosti…

Od mala viděl jsem za horizont

Dýchal vzduch, který neproudí trubkama

Skrýval jsem nalezené poklady

Důkazy, který našel jsem vlastníma rukama…

Od mala krmili mě sračkama

Neměl jsem na výběr, v jídle ani v poznání

Potají krmil jsem nemohoucí

Pomalejší, zakrnělé, odsouzené k vyhnání…

Od mala, jako pták zavřený v kleci

Toužil jsem po svobodě a chtěl jsem víc

Říkali „skončí to jedinou možností“

Ať dojdeš kamkoli, tak nezbyde ti nic…

Od mala bylo nás miliony

Přesto ve svém světě každý žil sám

Zákaz mluvi, zákaz tělesných prožitků

V rohu klece přemýšlím, kde sílu na život vzít mám…

Dokonalý plán rodí se mi v hlavě

Ukrad jsem klíče, strážný postupně obelhal

Poprvé uviděl jsem slunce

Poprvé na orné půdě nohama jsem stál…

První krok po Zemi, první vykřičená slova

Pár minut stačilo, abych prozřel, abych poznal

Že naděje je dávno mrtvým slovem

Že měli pravdu a já za duchy slepě se hnal…

Od mala mě učili „nebudeš nikdy jako dřív“

Svobodné tělo může mít, mysl však nikdy neodpoutáš

Už nikdy nebudeš moct myslet na sebe

Už nikdy jen pro sebe samého nic neuděláš…

Ubohá pomsta

Déšť smáčí prudký déšť

Noční oblohu občas prozáří blesk

Ulice prázdné, jen potkan do kanálu vklouzne

Uštěkaný pes nechce domů, snad na protest…

Pod lampou, semtam probliknuvší

Unaven opírám se, do okna hledím

Promoklý na kost, slzy déšť rychle smyje

Proč jeho zahříváš a já na ulici sedím?

Bylo to naše, my oba ztratili

Jak mám nést vinu, když tys už zapomněla?

Nikdy už neuvidím, jak poprvé řekne „táta“

Jak ty ho učíš, cos sama neuměla…

My oba se smáli, když hlad jsi pořád měla

Nechápu, jak se smát můžeš teď i s ním

Ta tíha je na jedno srdce příliš

Nechci s tím žít, a ani vlastně neumím…

Schod po schodu vzhůru stoupám

Před očima obraz úsměvu jeho

Nábojů tolik, kolik nás společně žilo

Tři zlomky sekund a bude konec všeho…

Náš pohled na chvíli se potkal

Tvý oči mísily prosby s pochopením

Žádáš však příliš, už nemůžu couvnout

Tři zlomky sekund a bude konec se vším…

Beze slov stojíme tam nad ním

Očima spočineš na malé fotce a svíci

Pláč nemůže všechno vyjádřit

Na kolena mě srazí žena trpící…

Beze slov nad ně se skloníš

Hlavu v rukách, jeho fotku na prsou

Andělé z nebes ti nesou pohlazení

Mě žádný klid však nedonesou….

Zabij co je mrtvé

Naposled sedím u tebe, když spíš

Naposled s tvými vlasy smím si hrát

Naposled šeptám ti do ucha naši píseň

Naposled přečtu dopis, který ti chci dát…

Až ráno se vzbudíš, začne nový den

Nový život, kdy každý z nich nepropláčeš

Naposled hladím tě tam, kde směl jsem jen já

Ze spánku jemně se prohneš a vzdychneš…

Měli jsme zápal, měli jsme vášeň a žár

V začátcích, kdy nám dvěma patřil svět

Oba jsme mysleli, že hledání končí

Poprvé, kdy celé tvé tělo nechal jsem chvět…

Tak odpusť mi, beze mě život bude lepší

Já nechal se zabít, aby povstal někdo jiný

Pod lampami města ulicemi kráčím

Černej kabát schovává složený křídla černý…

Až ráno se vzbudíš, bude nový den

Zapomeň na člověka, kterýhos milovala

Už není, nemůžeš hnát se za přízrakem

Už není tím, koho jsi kdysi znala…

Naposled u krbu sedíš, pálíš fotky

S mladým mužem co po boku ti stával

Zazvoní zvonek, až leknutím ucukneš

Za nimi osud, ten, kdo s osudem si hrával…

Lehká Zem

Všichni z tebe žijí

Všichni tvou hodinu si užijí

Nervózní stojí v nekonečný frontě

V ruce cigáro, neklidně přešlapují…

Lesklá, namazaná vazelínou

Ležíš, roztažený nohy, krev pod vagínou

Jeden ho vyndá, druhej už připraven tam stojí

Pak uplivne si, prej co s takovou špínou…

Všichni od tebe berou

Kůži až na kosti drápama rozederou

Slovenský pasák se dál jen usmívá

Nohsledi s rovnátky zítra ti kalhotky přeperou…

Všichni pouští ti žilou

Berou si tě s úsměvem, mimo záznam silou

Do kamer srší vtipem, hážou ti dropty chleba

Pak čtyři roky prodávaj tě s množstevní slevou…

Mokrá, k smrti unavená

Velkými činy v dávných dobách proslavená

Bylas partnerkou Masaryka nebo krále Karla

Dnes jsi jen evropská děvka v rohu odstavená…

Všichni přitakávají

Do krásných šatů na večírky tě oblékají

Doma pak opilou nabídnou tě cizincům všech zemí

Prachy za tebe však na soukromé účty odtékají…

Všichni ti dluží

Než o tebe se starat, raději ještě přitíží

Nevidí nás, kteří tě stále máme v paměti

Nevidí, že světský trest se k nim pomalu blíží…