Možná už je čas

 
Každá jizva, každá v obličeji vráska
Připomíná čas, který jsem promarnil
Nemůžu dýchat, nemůžu spát
S lahví sedím, aniž bych oka zamhouřil..
 
Každá vzpomínka, každá noční můra
Připomíná činy, které už nejde vzít zpět
Nemůžu mluvit, nemůžu snít
S tužkou a papírem, aniž bych napsal pár vět…
 
Možná už je čas to všechno vzdát
Možná je čas na ten vlak nasednout
Možná až jednou budu střízlivej
Možná zas budu moct se nadechnout…
 
Možná už je čas na to prostě jít
Možná se čas zavřít oči naposled
Možná až svědomí přestane mě trápit
Možná zas světlo budu mít nadohled…
 
Sedím a nad mládím přemýšlím
Kolik skleniček pil jsem už zbytečně
Kolikrát ztrácel jsem nad sebou kontrolu
Kolikrát na židli jen seděl jsem netečně…
 
Tělo už neslouží a do sebe se hroutí
Můj smutek dávno obrací se v prach
Vítr jej odvane pryč, dřív nebo později
Zůstane jen stín, zůstane strach…
 
Možná už je čas na to všechno vzdát
Možná je čas se s minulostí vyrovnat
Možná těsně předtím, než smrt mě dožene
Možná podaří se neúspěchy překonat…
 
Možná už je čas na to prostě jít
Možná je čas to do svých rukou vzít
Možná až naposled se do tvých očí zahledím
Možná už není čas na to něco chtít…

Než zavřeš dveře

 
Můžeš mít pravdu a můžeš lhát
Žít podle všech světských ctností
Přísahat a nikdy sázku neprohrát
Soupeřit stále s nevinností…
 
Můžeš vše vědět a nemusíš znát
Sladce mluvit dokážeš se vší vážností
Říkat ano, aniž bys souhlasil
Být jistotou a nebo být jen možností…
 
Možností, která na řadu nikdy nepřijde
Možností, která čeká někde v záloze
Možností, o kterou nikdo nestojí
Možností, která je jenom koulí na noze…
 
Můžeš mě hanět a zároveň mi přát
Chtít abych ti ve všem vyhověl
Slibovat ač splnit to není v plánu
Raději skočit, než aby ovdověl…
 
Můžeš mít všechno a nebo nic
Oči otevřený a přesto nic nevidíš
Mluvíš, ale vlastně nic neříkáš
Svůj život si v baru jen tak odsedíš…
 
Než zavřeš dveře, zhasni, ať tam nevidí
Naposled pohlédni na postýlku malou
Než zavřeš dveře, rozluč se aspoň pohledem
Jen běž. Běž tam, kde maj nabídku stálou…
 
Než zavřeš dveře, mysli taky na stáří
Však nikdo z nás už není nejmladší
Než zavřeš dveře, naposled se nadechni
Když nikdo z nás už ti nestačí…

Odvržený dítě

Roky, staletí a snad i doby ledový
Plujou si časem a na nás se neohlíží
Náš život je pro ně mrknutí oka
Trable nás lidí je nijak netíží…
 
Roky, staletí a miliony let
Přežily choroby, katastrofy i strach
Ač nesmrtelní, smrtelně nemocní
Pomalu lidi obrací je v prach…
 
Rakovina pro vše, co rukama nám projde
Poslední stádium, kdy už není cesty zpět
Živoucí lesy měníme na smět sutin
Na pár dní do vázy urveme i poslední květ…
 
Rakovina, která začne sžírat sama sebe
Druh, který sám sebe zotročí, zabije a zničí
Řeže se na kusy, po milionech se vraždí
Střílí se u zdí a ve sklepě mlátí ocelovou tyčí…
 
Nemáme právo ničit svět
Svět, který nám všem život dává
Nemáme právo ničit sebe
Jen proto, že druhý se nám nepozdává…
 
Nemáme právo ničit život
Život, který na planetě je tu s náma
Ztrácíme pomalu právo vůbec dýchat
Poslední naší figurkou na poli je dáma…
 
Nemáme právo brát co není naše
Dítě, které jsme na svět nepřivedli
Ztrácíme soudnost co smíme a co ne
Poslední souboj, rukavice, kterou jsme zvedli…           
 
Nemáme právo rvát svět na kusy
Na kusy, který už nejde znovu slepit
Nemáme právo řezat pod sebou větev
Jen proto, že do cíle nemůžeme trefit…

Druhá voda

Měsíce plynou jako voda

Větší proutek pomalu se ohýbá

Roste z ní keř, než se změní v strom

Malá a nemluvná často už nebývá…

Pod sluncem Zemi pálícím

Zrodil se znovu život malý

Náš hrad zas je plný křiku

Lásky a tepla, které však nepálí…

Jeden či dva, jak moc tě lidi strašily?

Teď už víš, že není to to samý

Že v centru už není jen princezna malá

Ale i on, drobný bezbranný Samy…

Vidíš zase to bezbranné malé tělo

Jsme na to čtyři a o to je to někdy těžší

Emocí víc, a to všemi možnými směry

Člověk se k večeru už necítí tak svěží…

Malé ručky, které už mírně k tobě zvedá

Tmavé oči, které už za hlasem se dívají

A starší sestru, která laskavě se stará

Na jejich chvilky, které spolu mívají…

To zapomeneš na všechny strasti kolem

A jen se díváš, co jsi to darem dostal

S úsměvem na tváři na další den se těšíš

Jindy zas na výlet nejraději bys je poslal…

Vidíš ty drobný slzy v jejich očích

Když něco bolí anebo když tě cítí

Radují se z každého drobného kroku

I když je tma a jen světlo na konci svítí…

Jestli mě Bůh slyší a taky poslouchá

Bože, tak přece víš, jak moc je miluju

A kdo jsi ty, abys mi v tom bránil? 

Až na kraj světa s nimi všemi popluju…

Den, kdy jeho svět skončil

Vrací se z dobrodružných cest
A ve dveřích ho nikdo nevítá
Když doma na někoho čeká
Ona tam není, i když už svítá…

Na cestu když právě se vydává
Ve dveřích se nikdo neloučí
Se smutkem láska neopětovaná
Myslíš, že se někdy poučí?

Jen letmá pusa, aby se neřeklo
Pak zmizí pryč jako stín
Už je to roky, ale ani na moment
Nepřestává cítit splín…

Zapálí svíčku, pohladí starou fotku
Kolikrát na střeše jejich domu stál?
Kolikrát už si to přehrával?
Kolikrát už si tohle pro sebe říkal?

Měl jsem tam být, měl jsem to být já
Mohl jsem vyměnit svůj život za její
Ani už nevím, proč jsem nešel s ní
Možná jen nechtěl jsem do závějí…

Stačilo říct, abys na m počkala
Stačilo nebýt tak zkurveně línej
Stačilo jít ti aspoň naproti
A svět by teď byl úplně jinej…

Křižovatky

Cesta se klikatí a může měnit směr
Podél řek, přes vysoké hory a skály
Někdy skrz a někdy dokonce pod zemí
Jsou také, na kterých si dříve děti hrály…
 
Ostré zatáčky i slepé výhybky
Okolo ostrých srázů, přes vratké lávky
Někdy zas nekonečné roviny sluncem
Jsou také, které lemovaly dávky…
 
Některé bohužel velmi brzy končí
Jiné zas táhnou se desítky let
Některé s hrboly, jiné zrcadla hladká
Na svém konci opouští tenhle svět…
 
Dřív nebo později najdeš křižovatku
Na malou lesní a nebo větší městskou
Tam rozhodnutí není už malicherné
Ta už není jen malou hrou dětskou…
 
Rozhodnutí, které nejsou bez následku
Rozhodnutí, jejichž dopad sotva známe
Rozhodnutí, co nám ortel podepíšou
Rozhodnutí, kdy nevíme, co děláme…
 
Dřív nebo později najdeš křižovatku
Někde stojí ukazatel, někde cesta není jasná
Tam volba už nebývá jednoduchá
Tam už žádná cesta není krásná…
 
Vzpomeň si, jak v životě si volil
Kam ses vydal, a který z nich jsi vynechal
Kam zavřel sis dveře, komu otevřel jsi náruč
A jaký dojem jsi na všechny zanechal…
 
Vzpomeň si, kdy jsi volil špatně
Možná ty chvíle ani nespočítáš
Zatlač slzu a přijmi skutečnost
Že za některý dveře už se nepodíváš…