Kostlivci

Na dno jsem narazil tisíckrát
Myslel jsem, že vím jak vypadá
Dnešek mi ukázal realitu
Sto a jeden důvod mě napadá…
 
Proč uspět v tomhle zkurvenym světě
Proč nenajdu nikdy spřízněnou duši
Proč kráčím sám jednolitým davem
Proč srdce pokaždý prostřelí mi kuší…
 
Rozdíl mezi člověkem a sračkou
Je někde mezi udělám a chtěl jsem
Někde mezi určitě a možná
Za devatero horama a hlubokým lesem…
 
Je na čase přiznat si krutou pravdu
Kostlivci ve skříni jen na pravej čas čekaj
Nutí nás podvádět, lhát a šňupat bílou smrt
Na náš každodenní režim pomalu si zvykaj…
 
Rozdíl mezi člověkem a sračkou
Je někde mezi to je normální a promiň
Někde mezi je mi to líto a táhni si kam chceš
Z kostlivců pomalu stává se stín…
 
Na dno jsem narazil tisíckrát
Znovu však už to nedopustím
Dnešek ukázal mi cestu
Kudy odejdu, kudy to opustím…
 
Proč snažit se v tomhle zkurvenym světě
Proč hledat něco, co najito být nechce
Proč kráčet vstříc myšímu závodu konci
Proč slibuje a nakonec zklame přece…

Chodit po vodě

Myslel jsem kdysi, že
Jsem jeden z nedotknutelných
Že nemůže nic se mi stát
Ani kulkou zbraní střelných…

Myslel jsem kdysi, že
Rozumím všemu, i ženám
Že nemá mě kdo čím překvapit
V lidech i činech že se vyznám…

Víc mýlit jsem se nemohl
Samolibost dohnala mě k slzám
On srazil mě na zem tvrdou ranou
Jen ztěžka se z kolenou zvedám…

Chodím po vodě a nemůžu zemřít
Změnit na víno vodu dokážu jako nic
Neumím chodit v jejích pocitech
V její duši, která létá si bez hranic…

Zhasínám sopky, roztávám ledovce
Zabít dokážu pouhým pohledem
Neumím rozumět jejím myšlenkám
Jejímu životu, jak žije jej s nadhledem…

Myslel jsem kdysi, že 
Život je snadný, že jsem král
Že znám jeho tajemství
I když tajemství jsem se bál…

Myslel jsem kdysi, že
Číst umím i mezi řádky
Že její nejlepší jsem volba
Ona vrátila mě na zem zpátky…

Víc mýlit jsem se nemohl
Když ego bylo víc než prostý city
Z vrcholu na dno, tak už to chodí
Tykám si s ní, s andělem smrti…

Teď vím, když už je pozdě
Že víc než jedna cesta vede světem
Teď vím, když už nemám sílu
Že měl jsem žít srdcem a ne rozumem…

Způsob, jakým mě držíš

V náruči noci ležím a přežívám
Ochromen svým bdělým sněním
Neschopen zavřít oči a chvilku spát
Svý tělo v představách vězním…

Pod dekou z miliónu hvězd
Myšlenky a pravda kde se rozcházejí
Ve snech, ve kterých vina zmizí
A démoni kameny víc neházejí…

Chci s tebou utéct někam pryč
Někam, kde nás smazat nemohou
Sladký únik od všech lží a starostí…

Chci s tebou utéct někam daleko
Protože ve své lásce nikdy neuhnou
Sladký únik od zla a neřestí…

To, jak v lásce neznáš obavy a strach
To, jak jsi zasvětila život soucitu a víře
Víře v dobro v lidských srdcích
To, jak snadno proměníš se v zvíře…

To, jak na dlani své srdce nosíš
To, jak v duši moje srdce držíš
Držíš tak, že je stále ještě živé
To, co přežiješ i když tolik zkusíš…

A to jsou důvody, proč tě tolik miluju
Proč jsi pro mě ta jediná a pravá
Vidíš mě bláznit, viděla jsi všechno
A přesto, či proto je tvá láska tak zdravá…

Chci s tebou utéct někam pryč
Někam, kam pochybnosti nikdy nevkročí
Sladký únik, který v klid se promění…

Chci s tebou utéct někam daleko
Někam, kde tvůj pohled nikdy neskončí
Sladký únik tam, kde čas se už nemění…

Jizvy

Ty obrazy vrací se každou noc

Zdají se reálnější než život sám
Nevypadaj, že se někam chystají
Já strachem už skoro nedýchám…

Je těžší jim čelit, když čelím sám sobě
Nejde je jen tak nechat být
Jizvy, který před světem schovávám
Jizvy, který nikdy neměl jsem mít…

Některé drobné a některé hluboké
Krvácím z těch, které se nikdy nezacelí
Proč zrovna já se těch stínů nezbavím?
Ten šepot, který ostatní neslyšeli…

Mluví ke mně, když se ostatní nedívaj
Šeptají slova, která otevíraj starý rány
Nevím, kolik jich ještě dokážu snést
Než půjdu a řádky zůstanou nedopsány…

Je těžší jim čelit, když je mi taková zima
Nejde se zahřát a pomoc nepřichází
Jizvy, který před světem schovávám
Jizvy, kterým pochopení schází…

Mluví ke mně, když snažím se spát
Jejich drápy rvou mi srdce na kusy
Nevím, jak dlouho ještě vydržím stát
Než půjdu, nebude žít kdo nemusí…

Je těžší jim čelit, když jsem na to sám
Nejde jich takový počet porazit
Jizvy, který před světem schovávám
Jizvy, který mě prorůstaj jako parazit…

Minulost

Říká se, že co bylo, to bylo

Že stará špína má se nechat být
Že nemáš plakat nad rozlitým mlíkem
Že jen vpřed máš se dívat a jít…

Říká se, že minulost máš nechat
Že nemá cenu otvírat starý rány
Že nemáš otvírat Pandořinu skříňku
Že nejde změnit to, co už je daný…

Paměť je ale zákeřná svině
Vzpomínky nemůžeš jen tak vymazat
Obrazy ve snech když se ti pořád vrací
Nepomůže ani se na plech namazat…

Vrátí se vždycky, když zdá se to dobrý
Nahlodá důvěru, nahlodá vztahy
Vzpomeneš na věci co nebyly hezký
Vzpomínky občas jsou pekelně drahý…

Říká se, ať nedíváš se zpět
Že důležitý je to, co je právě teď
Že ve starym hnoji trávu neobjevíš
Že důležitý je jen „kupředu hleď!“

Říká se, ať minulost nevyčítáš
Že nemáš právo na to se ptát
Že uzavřený kapitoly už nepřepíšeš
Že nemůže se to znovu stát…

Zkušenost je ale zákeřná svině
Když historie opakuje se zas a znovu
Lidé se totiž nikdy nepoučí
Slepí a zamčení do svých okovů…

Vidí jen to, co opravdu vidět chtějí
Lžou ostatním, hlavně však lžou sobě
Podvádí a to bez mrknutí oka
Nevadí, že ublíží to jemu nebo tobě…

Říká se, že co bylo to bylo
Ale jak, když historie nikdy neskončí?
Když nedá se věřit ani nejbližším?
Když svět se kvůli tobě neotočí?

Vem si co chceš!

 

Všechno je to hra, o moc a nadvládu
Vyhýbá se špatné image a selhání
Když jasné barvy v jednu se slijí
Hra, která zná vítěze ve lhaní…
 
Všechno je to hra, s jediným vítězem
Králem osudu, králem špatného chování
Když hrabeš se ve věcech, co nepotřebujem
Hra, kde každý hráč chování přehání…
 
Nakrm déšť, uroň aspoň jednu slzu
Já v tvé lásce chtěl bych se utopit
Tančím pod nebem, tančím chtíčem
Nemůžu už ze svých tužeb ustoupit…
 
Nakrm déšť, věnuj mi alespoň pohled
Miluj mě, protože bez tvojí náklonosti
Můj život nemá cenu, a moje tělo
Je jen prázdnou schránkou z masa a kostí…
 
Říkalas, že jednou zakřičíš moje jméno
V potu, v krvi, až naše těla jednou budou
Ochutnáš vinu, zda chamtivost obsahuje
Jestli moje oči tě pokaždé svléknout svedou…
 
Říkalas, že naposled podíváš se jinam
Že už navždy pod mým stromem budeš ležet
Až nebudeš už nikdy víc moct lhát
Až jednoho rána zjistíš, že už nemusíš běžet…
 
Nakrm déšť, uroň aspoň jednu slzu
Já chtěl bych plavat v řece tvojí krve
Klečím uvnitř, klečím a brečím vztekem
Už nemůžu dál a to uplynula půlka teprve…
 
Nakrm déšť, věnuj mi alespoň dotek
Miluj mě, protože bez lásky tvojí
Můj život nemá cenu, a moje duše
Tu tíhu, tu zradu, ty lži už neustojí…
 
Neodcházej, ještě prosím nechoď pryč!
Vem si všechno, když svět už stejně hoří
Neodcházej, neodvracej ode mě pohled!
Vem si všechno, když tvůj hlas stejně mosty boří…
 
Neodcházej, ještě prosím chvíli zůstaň!
Vem si všechno, když nebe už stejně padá
Neodcházej, neotáčej ode mě hlavu!
Vem si všechno, když tenhle příběh stejně nezapadá…

Nemůžeš odejít

Všechny ohně jednou vyhasnou
I ty, které měly hořet napořád
Spadne déšť nebo jen nepřikládáš
Někdy prostě jen přestane hřát...

Všechna srdce jednou přestanou bít
I pro ty, pro které měla žít napořád
Ochladnou vášně nebo jen zvítězí rozum
Někdy prostě jen přestaneš mít rád...

Jsou lidé, za které nestojí za to se rvát
Jsou tací, pro které chceš i do pekla jít
I když se brání, i když špatnou cestou jdou
I když tě nenávidí a chtějí tě vytěsnit...

Všechna rozhodnutí nejde brát si zpět
I ta, která padla ve vzteku či opilosti
Bolest neuhne nebo jen mozek nezapomene
Někdy prostě už má dost těch zlostí...

Všechna slova nejde nemyslet vážně
I ta, která měla za cil jen jednou bodnout
Bodají stále a nebo rána krvácet nepřestane
Někdy už konec není tak těžké uhodnout...

Můžeš jít a nebo můžeš ještě bojovat
Můžeš zkusit změnu a na svém netrvat
Nemůžeš odejít, pokud dávno už jsi pryč
Pokud hlava i srdce už musí to jen hrát...

Můžeš chtít všechno vrátit zpátky
Můžeš plakat, nadávat nebo na něj řvát
Nemůžeš odejít, když dávno už je pryč
Pokud svědomí ti v noci nedá spát...

Všechny překážky v životě nelze překonat
I ty, které původně zdály se nevýznamné
Před nás se staví zas a znovu, napořád
Některé prostě zůstanou nepřekonané…

Jsou lidé, kteří berou víc než dokáží dát
Jsou tací, kteří pro tebe zemřít nechtějí
I když tvrdí, že jsi celý jejich svět

Pro druhého žít prostě neumějí…

Promiň

Doba, kdy slovo nic neznamená

A smlouva taky už dávno neplatí

Slib je jen prázdnou větou ve větru

A nikdo pravdu nepřizná ti…

Láska stala se jen prostředkem

Jak docílit krátkodobých emocí

Z věrnosti nikdo nic si nedělá

Stejně tak z pohlavních nemocí…

Říct „promiň, já jsem vdaná“

To už se dneska dávno nenosí

Říct „promiň, mám doma ženu“

Dnes už ani nevzpomene si…

Že kdysi by pro ni zabíjel

Že ona kdysi o něm snívala

Že dřív jen o ni se zajímal

Že jen s ním po večerech bývala…

Raději prolejt se litrama chlastu

Nejlíp do nosu tuny prášku vrazit

Ať jdou zábrany třeba do prdele

Ať nemusím se hlavně moc snažit…

Raději potom se pořádně vypnout

Nejlíp po půlnoci nepamatovat si nic

Ať vzpomínky zůstanou pěkně skrytý

Ať příště si můžeš užít ještě víc…

Říct „promiň, já jsem vdaná“

To už dneska dávno není v módě

Říct „promiň, mám doma ženu“

Dnes není už dávno v pohodě…

Že tolik let býval jí plně věrný

Že ona kdysi tolik svatbu chtěla

Že dřív utíkal z práce za ní domů

Že o lepších chvílích nevěděla…

Dvě práce, malý byt a velký alimenty

Je všechno, co mu po ní zbylo

Jen jedna malá fotka v rohu

Jakoby nic z toho ani nikdy nebylo…

Kapavka, akné a rozpíchaný žíly

Je všechno, co nakonec z toho má

Jen pracák a lživý esemesky

Nic jinýho v životě už nepozná…

Stačilo jen říct, že to nejde

Stačilo říct „promiň, já to nechci“

Stačilo být věrný či zásadová

Stačilo nežít ve zlatý kleci…

Právě teď

Život je souborem zkušeností

Zážitků a zažitých křivd a lží

Tvrdým hledáním cesty ke štěstí

Kam cesta přímá neleží…

Život je souběhem velkých změn

Názorů, přesvědčení i vkusu na lidi

Hledáním lásky a přátelství

Které na první pohled se nevidí…

Kdo říká, že věrný je svým zásadám?

Kdo dokáže neustoupit pod tlakem?

I já v životě neříkám jenom pravdu

Dokázat to, nazýval bych zázrakem…

Právě teď cítím se sám na světě

Právě teď všechny cesty jsem ztratil

Právě teď na dobrý lidi nevěřim

Právě teď všechnu lásku jsem utratil…

Kdo říká, že milovat bude navždy?

Kdo dokáže odolat mladšímu pokušení?

I já v životě nekonal jenom dobro

Dokázat to, je důvodem k odpuštění…

Právě teď slyším hrát andělský zvony

Právě teď nemám proč bych žil

Právě teď na dobrý konce nevěřim

Právě teď není kdo by mě zachránil…

Život není jen černobílým plátnem

Některý barvy neznáš nebo nepotkáš

Ani já toho vlastně moc nemaloval

Dokázat to, tak to ani nepřiznáš…

Život není jen o zábavě za každou cenu

Práva jdou ruku v ruce s povinnostmi

Kdybych aspoň některý z nich plnil

Neležel bych teď nahý mezi kostmi…

Smrt jednoho, smrt dvou

Číst zprávy někdy tě rozesmutní

Milion mrtvých v nesmyslné válce

Tisíce malých ještě čistých duší

Které svět zahlédly jen krátce…

Někde z dálky šeptají cizí hlasy

Že o chvilku déle chtěly žít

Že nechtěly ještě dveře zavírat

Jen o trochu lepší osud mít…

Miliony hvězd na obloze září

Koho zajímá, když jedna z nich zhasne

Malý kluk nahoru se večer dívá

Když rozsvítí se, tak s údivem žasne…

Večer není komu polibek dát

Jeden talíř navíc na stole leží

Už nikdy víc k němu nezasedne

V duši je zima, mráz a sněží…

Někde z dálky zpívá její hlas

Že nechtěla od tebe odejít

Že ještě jednou chtěla by tě líbat

Jen trochu víc času na to mít…

Miliony hvězd na obloze září

Když jedna zhasne, kdo se stará

Já, já se stará o mrtvý světla

Já, má hvězda už světlo nevydává…

Tisíce zhasnou a tisíce začnou zářit

V davu na jednom světle nezáleží

Jak však máš žít, když zhasla ta jediná

Ta jediná duše, která na srdci ti leží…

Otevři oči

Když se vzbudíš, nezapomínej

Svět není jen to, co vidíš

Vstaň a ukliď si svůj bordel

Později už ho neuklidíš…

Když se vzbudíš, otevři oči

Život nabízí mnohem víc

Vstaň a nastraž svoje smysly

Než nezbyde ti vůbec nic…

Otevři oči a hleď dál, než slepě vpřed

Natáhni krok a dojdi dál než na konec světa

Zavři pusu a místo keců naslouchej a mlč

Slovo podpory je někdy víc než celá věta…

Slunce je černé jen pro ty slepé

S černou duší, v minisukni nebo v obleku

Vidí jen na dno drinku a peněženky

Bez citů, nikdy jim není do breku…

Když jdeš spát, nezapomínej

Noc může přinést sny i prázdno

Spi a zítra probuď se o něco lepší

Ztrácet čas není v této době radno…

Když usneš, měj oči zavřené

Slzy nemusí znamenat jen ztrátu

Spi a vzpomeň na ty dobrý chvíle

Na štěstí z práškovýho koncentrátu…

Otevři oči a hleď dál, než na první pátek

Natáhni krok a jdi dál, než do další kocoviny

Zavři pusu a místo keců si taky něco přečti

Láska je víc, než zůstat osamělý z pocitem viny…

Nebe je černý jen pro ty slepé

Bez svědomí, bez podprsenky a ochrany

Vidí jen tělo a v něm nenachází štěstí

Otevři oči a možná budeš někdy šťastný…

Můj boj

Ruce od krve a hlava v pekle

Na těle ran, že už je nevnímám

Když nad ránem pomalu svítá

Teprve únavou usínám…

Zbraň údery již otupená

Už ani ve vzduchu ji neunesu

Když další démon se objeví

Mám pocit, že to již nesnesu…

Tohle je a vždy byl můj boj

Boj s démony, které jiní nevidí

Boj, který už roky prohrávám

Boj, který mi blázni závidí…

Tohle bude má poslední bitva

Poslední, na kolenou nechci umřít

Poslední a pak jen v klidu spát

Zavřít oči a nikomu nevěřit…

Odevzdal jsem ti vše co mám

Ve dvou, myslel jsem, spolu bojujem

Těch pár dní, kdy naivně jsem věřil

Že snad něco víc nás dva spojuje…

Otevřel jsem ti svou náruč i srdce

Namísto lásky trávil jsem noci osamělý

Oni se vrátili zpět, když mysl otupěla

Já věřil, podle tebe na víc jsme neměli…

Tohle je a vždy byl můj boj

Boj s démony, který mě spalujou

Boj, který po tobě jsem vzdal

Boj, který si blázni malujou…

Tohle bude má poslední bitva

Poslední, znovu se zradit nenechám

Poslední a pak jen v klidu odejít

Tělo ještě rád peklu přenechám…

Svý peklo už mám totiž za sebou

Má krásný oči a dlouhý vlasy havraní

Tělo bohyně, jen srdce jí schází

Sbohem, mý démoni jsou už nasraní…

Duch

Ze spaním občas se budím

S pocitem v zádech

Že někdo po bytě chodí

Snad i slyším její dech…

Pot na zádech připomíná

Že je to sakra skutečný

Záclony v bytě roztažený

Náš svár nekonečný…

Nic nepomáhá, ani tma

Ani světlo, čím dál matnější

Nic, stále ji v hlavě mám

I když dávno není zdejší…

Nic nepomáhá, ani chlast

Ani dny, kdy jsem střízlivej

Nic, stále jen přemýšlím

Jestli spím, jestli jsem živej…

Občas hlasitý zvuk

Z kuchyně, jako když vařila

Možná vždy to nešlo

Miloval jsem, jak se snažila…

Občas sám seriál se zapne

Ten, který měla tolik ráda

Vzpomenu, jak jí zajímalo

Zda někdo někde nestrádá…

Jen duch její mi zůstal

Potom, co nakonec to vzdala

Jen duch, který po ní voní

Potom, co mi všechno vzala…

Tam moc chtěl jsem to zpět

Přemýšlel jak duchem bych se stal

V rudé vaně ležím teď sám

Ale Bůh mě k ní dolů neposlal…

Světla

První příspěvek roku 2020 nechť je výjimečně pozitivní...

Někdy ponoří se do tmy

Celý svět, každý metr, každý kout

Nevidím a přemáhá mě strach

Kde začíná voda a mám se zout…

Někdy ponoří se do ticha

Celé město, každý člověk, každý zvuk

Neslyším a panika se blíží

Kdo za rohem stojí a říká ani muk…

Někdy zas smích zní pokojem

Každá buňka, každý gen je šťastný

Oslepen jsem jejím světlem

Chtěl bych řvát, prosím nezhasni…

Někdy zas láska plane ohněm

Každá část mýho tělo s ní hřeje

Roztávám po mrazových dnech

Chtěl bych uchovat, co se právě děje…

Jsi má hvězda, i když máš zatmění

Mé světlo, i když zrovna nesvítíš

Jsi má duše, já o svou dávno přišel

Můj hlas už nikdy neztišíš…

Jsi má hvězda, i když odcházíš

Mé světlo, i když tě zrovna nevidím

Jsi mé srdce, svoje jsem ti dal

Já za lásku k tobě se nestydím…

Jsou světla, která nehasnou

Možná jen krátce ztrácí svit

A ty jsi tím, které svítí mi na cestu

Tím jediným, které v životě chci mít…