Není dne, kdy bych nelitoval
Není noci, kdy bych dobře spal
Byl jsem mladý a plný optimismu
Na důsledky svých činů jsem sral…
Není chvíle, kdy bych nepřemýšlel
Není roku, kdy nechtěl bych zemřít
Byl jsem hloupý a přesto plný ega
Nebál jsem se všechny dveře zavřít…
Jen slzy v očích nakonec mi zbyly
Smutek, který je cítit na tisíce mil
Jizvy na duši, po těle a v hlavě zmatek
Proč já? Proč špínu jsem nesmyl…
Proč všechno nespláchnul jsem pryč?
Proč vidím ty obrazy stále před sebou?
Proč nedokážu na ni zapomenout?
Proč ji jsem upřednostnil před tebou?
Jen pár bot a vyhladovělé tělo mi zbylo
Žal, který najevo dávat jsem už nemohl
Krev na rukách, kterou nikdo už nesmeje
Proč já? Proč na víc jsem se nezmohl?
Proč nedokážu žít jakoby nic se nestalo?
Proč musím každý den svůj obraz vídat?
Proč neumím žít s tebou ani bez tebe?
Proč neumím zastavit, ale ani přidat?
Stojím na místě a lidi mě nevnímaj
Smutek v očích a na srdci žal
Sám svým náhrobkem jsem se stal
Svý chyby rád bych někdy nazpět vzal…
