pondělí 17. prosince 2018

Přiveď mě zpět


Dívám se zpět a vidím jen mlhu
Červeně zbarvenou, pnou nenávisti
Davy lidí bez páteře a bez obličejů
Plný černých myšlenek a závisti…

Dívám se zpět a vidím jen zmar
Temnotu vlastních myšlenek a činů
Hromady mrtvých, kteří mohli žít
Hromady matek nad hroby svých synů…

Bůh dává druhé šance, a ty jsi mou
Budeš-li schopná mě zvednout
Ve vzduchoprázdnu natahuju ruku
Skoč na mou loď a pojď se mnou plout…

Přiveď mě zpět a zůstaň se mnou
Můžeš-li unést co vše s sebou táhnu
Je správný čas nebo jsem tu špatně?
S tebou kráčím rovně, bez tebe se stáhnu…

Dívám se vpřed a vidím jen lásku
Červeně zbarvené při západu slunce
Lidi ruku v ruce pod vánočním stromem
Vonící cukroví a hořící adventní věnce…

Dívám se vpřed a vidím jen lásku
S něžností i těmi horšími dny
Hromady času společně stráveného
Hromady dní, kdy plníme své sny…

Zasloužím si vůbec takovou představu?
O tom už dávno já nerozhodnu
Můj život už není v mých rukách
Jako mnohé jiné budoucnost neuhodnu…

Zasloužím si vůbec tu kapku štěstí?
Kam po smrti půjdu, to dávno už vím
Na Zemi však můžu pro tebe tu být
Pro lepší budoucnost, když minulost nezměním…

středa 12. prosince 2018

Bude to někoho zajímat?


Telefon už několik let
Na stole leží a nikdy nevyzvání
Pošta ti žádná nechodí
Lidi okolo chodí nepoznaní…

Večer co večer, noc co noc
Společnost dělá ti jen cigareta
V prázdným bytě bez lásky
Kde žádná květina nevykvétá…

Bude vůbec někoho zajímat?
Kdybys zítra ráno odešel na věčnost
Nikdo k tobě žádný city nemá
Stačila by nenávist a nebo zlost…

Bude vůbec někoho zajímat?
Až zejtra náhodnej chodec tě objeví
Nikdo nepřijde a nikdo tě neobejme
Z dávných přátel žádný o tobě neví…

Bude vůbec někoho zajímat?
Cos udělal a pro co jsi vlastně žil
Nikdo si nepřečte tvůj dopis
Stačilo, aby jeden z nich uvěřil…

Den co den, ruku k lidem vztahuješ
Kolikrát v životě srdce jsi otevřel
Aby jej další z nich na popel spálila
Kolik létá lží vzduchem, ani jsi nevěděl…

Po boku ženu, která tě nemiluje
Za sebou vlky v převleku přátel
Jizvy na zádech už ani nespočítáš
Kam jít? Pro tebe zmizel ukazatel…

Bude vůbec někoho zajímat?
Až dnes spoušť naposled zmáčkneš
Nikdo nevykřikne, nikdo tě nezastaví
Nezatlačí oči, až naposled vydechneš…

čtvrtek 6. prosince 2018

Svět kolem nás



Oči nestačí zachytit to celé
Krásu i hnus pod ní tlející
Uši neslyší zdaleka všechno
Dětský smích i lidi plačící…
Hmatem nepoznáme skoro nic
Křivky labutí i kostky zlomené
Nos snadno nás oklame
Cítí parfém, i maso zkažené…

Svět tak dalece nás převyšuje
Nabízí tolik, co bychom měli objevit
Měl nás hnát kupředu svou krásou
Ve chvílích zmaru nenechat nás polevit…

Svět skládá se z tolika vjemů
Tisíce životů a my stále nevíme nic
Měl učit nás respektu a skromnosti
My jen před očima máme víc a víc…

Nevidíme dětský smích, dosud nezkažený
Nevidíme ženu, která od milence spěchá
Nevidíme pohlazení, co věrnost nabízí
Nevidíme „přítele“, co chcípnout nás nechá…

Nevidíme vůni růží čerstvě vykvetlých
Necítíme puch života, co pod zemí probíhá
Nevidíme vůni vánku, který vlasy čechrá
Necítíme kolínskou, co jí na blůže vonívá…

Každý úterý, když pozdě se z práce vrací
Každou neděli, kdy s kámoškou jde ven
Nyslyšíš lži, který s úsměvem ti říká
Neslyšíš jak sténá, ne, to není sen…

Svět pouze na továrny se změnil
Továrny na pokroucený touhy a cíle
Upadá pod tlakem papírových hráčů
Čím víc máš, tím víc nabýváš na síle…

Oči už nevidí tu krajinu černou
Za oponou umělých stromů
Uši neslyší nářek dluhopisů
Hypotékou zatížených domů…

Hmatem nenajdeme žádný puls
Země už totiž skoro žádný nemá
Už necítíme hnilobu potravin
Které ani čas nepoznamená…