Osamělost je vtíravá jak vysoký zvuky
Dostane tě, když to nejmíň čekáš
Když žiješ v domění, že máš cos chtěl
Přitom sám se svýho stínu lekáš...
Pak někdo zaklepe ti na dveře
A ty nevíš, co bys udělal
Máš chuť se schovat opodál
Klepot však neustává, zvyšuje frekvenci
A ty cítíš, jak tě mrazí v zádech
Ten zlověstný, ledový dech...
Na zemi leží poslední nedohaslá Sparta
Hnědá láhev vyčpelýho piva na stole
Dveře se otvíraj pomalu, ale jistě
Smrt přijde, smrt sípe, smrt čeká ve stodole...
A ty si uvědomíš všechny svoje chyby
Žes celej život všude vždycky lhal
Kdyžs cizí ženský líbal, na stehna sahal
Teď už víš, že zvrhlost je vlastně alibismus
Hrát si na tvrďáka, kterýmu smrt nevadí
Noty tvýho života však už trochu neladí...
Samota je jediná věc, co ti zůstane
Co bude s tebou, až tě všichni opustí
Až jméno Pavel bude vymazáno
Ze seznamu světovejch neřestí...
Už je to dlouho, co jsem na něj narazil
Cítil se skvěle, když říkal mi ta slova
Bylo krásný vše, co mi vyprávěl
Já chtěl poslouchat ho znova a znova...
Stačí prej málo, jen to tady podepsat
Vlastní krví si svůj osud namalovat
Budu mít všechno, na co kdy jsem pomyslel
Sny hluboké na úkor reality vybrat...
Sám uprostřed shnilýho světa
Bez nadějí, bez štěstí, řek jsem si proč ne
Proč bych to nepodepsal, osud si nezlepšil...
Sám uprostřed vydírání, nenávisti
Už není pro mě šance, tak řek jsem si proč ne
Proč bych si poslední rok na Zemi neužil...
Dny měsíce letí, můj čas tady se krátí
Ani ohlédnout zpět se nikdy nestačím
Do nebe hledím, kam nikdy se nepodívám
Poslední stránky své knihy zvolna otáčím...
Když přišel, aby mě k sobě domů odvedl
Chtělo se mi brečet, řvát a přemlouvat
Však beze slov jsem zůstal stát
Naposled se svou duší promlouvat...
Nic nenahradí život náhodou vedený
Nic nenahradí lásku, byť trnitou
Nic nenahradí pocit usmíření
Když přejdeš cestu vlnitou...
Když poprvé jej z malé škvíry spatřil
všechno zážilo světlem a láskou
každý se smál a radostí plakal
svět zalepený páskou...
Když poprvé na nohy se postavil
každý mu nadšeně tleskal
blesk svítil, foťák rychle cvakal
až do puberty se dostal...
Lhali mu, lhali, svět malovali
takový, jaký jej chtěli pro něj mít
každý náznak smyslů zastavili
ani v noci nenechali jej snít...
Když prvně sám krok do tmy udělal
a nevěděl, zda čeká jej tam zatracení
vystoupil z oparu snového
a čelil krutému osvícení...
Není lásky bez nároků
není radosti bez bolestných dnů
není krásny bez následků
není žádný den splněných snů...
Svět je velká černá díra
která bere vše a nic nevrací zpátky
zbavuje těla svých duší
nechává z nich prázdné zátky...
Svět je velká černá díra
ničí sny a naděje pošlapává
z lidí zmrdy postupně tvoří
a těm pak do rukou moc dává...
