Cíl

Každý den jsem o kousek blíže

Cíli, který tak jako tak přijde

Smysly se zhoršují a tělo chřadne

Čím dál méně tipů mi vyjde…

Každý den se konec blíží

Nic lepšího si stejně nezasloužim

Podle svých slov už přesluhuju

Po ničem jinym už ani netoužim…

Ten den, kdy ztratil jsem tebe

Moje srdce přestalo pro život bít

Ten den, kdy zavřely se dveře

Ten den jsem přestal žít…

Ten den, kdy ztratil jsem smysl

Moje duše odešla mimo tento svět

Ten den, kdy zmizel ze života cíl

Ten den odkvetl poslední květ…

Ztratilo smysl peníze vydělávat

Ztratilo smysl vůbec ráno vstát

Ztratilo smysl plnit svý závazky

Ztratilo smysl proti přesile sám stát…

Stal jsem se králem zlomených

Mluvčím přízraků bez hlasu

Mučedníkem sebelítostivých

Stopařem hledajícím spásu…

Padlým andělem, který padl tisíckrát

Zbytky křídel se slavnou minulostí

Jizvy po těle za každou chybu

Návaly vzteku s neskrývanou zlostí…

Bez naděje, bez budoucnosti

Chátrající schránka bloudící po Zemi

Z posledních sil pomáhat donucená

Konat dobro, které konat neumí….

Dvě cesty, jeden směr

Život zůstal jedinou komoditou

Jen naší, s nekonečnou hodnotou

Můžem jej vidět v dobrém světle

Nebo jej prohrát vlastní slepotou…

Vše ostatní už je zpoplatněno

Prodali jsme to, většinou pod cenou

Nebo to rovnou rozdáváme zdarma

Chvíli přežijem s morální kocovinou…

Už není láska, už není prostá laskavost

Věrnost v poli má pomníček malý

Už není čest, už není zodpovědnost

Pryč jsou dny, kdy prostě jsme se smáli…

Už není radost, už není prosté nadšení

Emoce nahrazují chemický sračky v žilách

Už není cest, po kterých bychom se dali

Kráčet jedním směrem není v našich silách…

Image zůstala jediným měřítkem

Úspěch, prachy a dokonalý fotky online

Zamlčet skutečnost, která nehodí se

Zničenej mozek po stovkách lajn…

Na pár hodin kancl a pak prošukat noc

Zážitky, který ještě podnikáme v reálu

Zbytek života v pár mobilních aplikacích

Zatím žádná nenahradí prožitek z orálu…

Už není rodina, už nejsou prosté hodnoty

Ve dvou už se životy dávno nežijí

Už není snaha napravit své chyby

Naše duše už za života hnijí…

Historie se opakuje

Dějepis známe až k velkému třesku

Kdy dávno ještě byli jsme budoucností

Planeta žila šťastně a v rovnováze

My byli opicemi nebo stáli na výsosti…

Pyšníme se velkými vynálezy

Nástroji, které jen my umíme používat

Každý detail už máme probádaný

A víme, jak zdroje Země zneužívat…

Samotnou paměť však máme krátkou

Učit se z chyb učí nás životní kouči

Přesto náš život je jako sinusoida

Přesto se nikdo z nás nikdy nepoučí…

Kolik už bylo válek ze stejných důvodů?

Kolikrát ještě oligarcha vládnout může?

Kolik už let strávili jsme v kriminále?

Kolik už žen nakonec podvedlo své muže?

„Já vím, dám si pozor, já chci jen tebe!“

Kolikrát tohle už každý z nich slyšel?

Ta slova rozplynula se vzduchem

Když jednou o hodinu dřív domů přišel…

„My víme, ten systém umí fungovat lépe!“

Kolikrát už opakovali jsme tato slova?

Následně stejně volíme demagogy

A musíme všechno si prožít znova…

Kolikrát už tvrdili, že krást nepotřebují?

Kolikrát už tuhle písničku nám hráli?

Kolik už let jsme spolu prohádali?

Kolikrát už lidé před rozvodem stáli?

Slova

Zvyklí na prázdný význam vět

Nepodstatné popisky statusů

Poznámky pronesené mezi řádky

A internet plnej píčusů…

S důrazem na vzhled a ne na duši

Jak vypadám a ne jaký jsem

Pocity narvaný do esemesky

Smysl slov pohřbili jsme s dopisem…

Stále však básníci žijí mezi námi

Co raději čtou knihu než Instagram

Vnímají co říkáš a jakým tónem

Přisuzují význam proneseným větám…

Slova pro ně nejsou spotřebním zbožím

Slovo když dáš, tak pro ně platí

Slovem je urazíš a oni si pamatují

Váží si lidí, co pro ně slovo ztratí…

Zvyklí na turbulentní dobu

Myší závody v obřích korporacích

Pak hlavu si opít a někoho sbalit

Nechat se rychle ojet na záchodcích…

S důrazem na „teď“ a ne na vztahy

Jakou měl káru a ne jaký člověk byl

Hlavně podruhý aby už nepřišel

Aby zas jinej zejtra mě vyplenil…

Stále však mezi námi žijí romantici

Kteří stejné vlasy večer chtějí hladit

Stejnou holku chtějí znovu šukat

Chtěj s ní i mluvit nebo si nechat poradit…

Slova pro ně nejsou prázdnou sklenkou

Slova „miluji tě“ vždycky vážně myslí

Slovem jim ublížíš a oni si pamatují

Váží si těch, co nad slovy přemýšlí…

Možná jsem jedním z nich

Možná si to jen namlouvám

Možná snažím se příliš málo

Ale já k druhým napřímo promlouvám…

Možná nejsem chodící ctností

Možná jsem příliš chyb udělal

Možná bych mohl milejší být

Ale čelem se stavím k těm, co jsem podělal…

To mění všechno...

Kdysi ta představa byla mi cizí

Radost na konci nikdy jsem neviděl

Zdálo se to jako jed v mých žilách

Nomádům moderní doby jsem záviděl…

Jestli nás Bůh slyší a taky poslouchá

Bože, tak přece víš, že nejsem jedinej

Kdo jsi ty, abys mě za to odsoudil?

A kdo jsem já? Jen chlap obyčejnej…

Vidíš ty drobný slzy v jejich očích

Když slyší, co tvoje ústa jim říkají

Možná doufaj, ty vypadáš rozhodně

Oni pak v noci potají vzlykají…

To všechno je teď pryč, v dějinách

Odvál čas, co předtím bylo tak jasné

Slzy zůstaly, důvod se však změnil

Zůstalo mrazení v zádech, tak úžasné…

To všechno vy dvě jste změnily

Tu radost a lásku nic už neotupí

Vidět vás spolu, emoce nenahradíš

Priority se mění, život to přeskupí…

Když člověk neměl někdy proč žít

A těžko hledal důvod, proč ráno vstát

Vidět vás spolu, to je lepší než drogy

Pro vás dvě navždy bych tu chtěl zůstat…

Vidíš ty drobný slzy v jejich očích

Když slyší, co ta malá ústa jim říkají

Radují se z každého okamžiku

I když po nocích bdí a hlídají…

Jestli mě Bůh slyší a taky poslouchá

Bože, tak přece ví, jak moc je miluju

A kdo jsi ty, abys mi v tom bránil?

Až na kraj světa s nimi popluju…