Šátek přes oči, svázané ruce, zavřen v černém vězení
pohyb neslyším, cítit je jen příchod bouře zlověstné
blesky prosvětlí krajinu, vichřice semele pocestné
pohledná krása se smrtí v satirickém souznění...
Sám se svou myšlenkou bez jediné naděje na hnutí
pach potu stékajícího kolem úst ztrácí svou sílu
v bdících mdlobách před sebou vidím svoji vílu
tvář skřivenou strachem, svaly napnuté k prasknutí...
Tak dej mi znamení, jestli tahle cestaj ještě někam vede
obětoval jsem jí svoji duši, tělo, srdce, krev i čas
obětoval bych pro to všechno, sebe, každého z vás
ani Bůh není schopen udělat, co lidské srdce nedovede...
Malá velká víla, stále spolu, stále spoutané řetězem
vyhánějí společně zlé duchy z lidských hlav a myslí
malá sklízí zlobu, přesto dál jen hrabe listí
hluk dveří mne probouzí, je čas na setkání s knězem...
Nežádám rozhřešení, nežádám slitování před soudem posledním
jen dej mi znamení, že kráčím pevně, s jistotou
že jednoho dne potká se zloba s lidskou ochotou
mraky odejdou, a klid nastane pod sluncem poledním...
Já bojoval, bojoval bez světla, bez vody a bez dechu
za druhé, za pravdu, za štěstí malé víly
prohrál jsem bitvy, na válku už nezbývaj mi síly
vsedě, vleže, svázán v kobce, nepadnu do posledního výdechu...
Nikdo neslyší můj hlas roztřesený
Nikdo nepřijde se záchraným lanem
Nikdo nepotřebuje mít mne vedle sebe
Nikdo neví, kdo já vlastně jsem
Sám, zavřen ve skleněné lahvi
Sám, v beznaději hledím na kolemjdoucí
Sám, bez přátel či ženy věrné
Sám, vyprávím příběh srdcervoucí
Někdo můj hlas ve větru uslyšel
Někdo se na cestě zastavil
Někdo přišel mi nezištně na pomoc
Někdo mě ze zajetí zachránil
Jsem tady, volám do prázdna
Jsem tady, to jediné říci jsem chtěl
Jsem tady, sám, sám, ale stále na živu
Jsem tady, ač jsem samotou oněměl
Ty, ač sama jsi jako já
Ty zastavilas svoje kroky
Ty bez druhých a bez pomoci
Ty dalas mi naději na další roky
Naději, že nebudu žít sám
Naději, že najdu svůj štěstí kousek
Naději, že bude tu někdo pro mne
Naději, že vyhrabu se z trosek...
(Obrázek vypůjčen ze superstock.com - odkaz uveden i na obrázku)
Bojíš se tmy plazící se ke tvým dveřím
bojíš se duchů své minulosti temné
bojíš se mlýnů pomalu meloucích
bojíš se, že ti všechno dobré vezme...
Spánek dopřán nebyl ti už léta
cítíš, že tenhle vlak už tě dožene
každým dnem ho slyšíš blíž a blíž
už vídáš v pekle stoly prostřené...
Tak zastav na chvilku a popadni dech
aspoň krátce oceň krásnu světa
který jsi pošpinil svou přítomností
který kolem tebe bez ducha létá...
Náhrobky podél cesty zaprášené
vyprávějí příběh ztráty tvých ctností
zbývá zloba, vztek, nemluvnost a žal
za chvilku povstane Fénix ze svých kostí...
Nástupiště bez čekárny už na tebe čeká
bez lidí, bez průvodčí, jste tu sami
nakonec zemřeš tak, jak sis vždy přál
svobodný, osamělý a nehlídaný...
Můžu se snažit, jak mi síly stačí
napravit, co jsem napáchal
všichni jsme jenom křehké stránky
na šachovnici osudu jsme hráči.
Slova neznamenaj nic než vzduch
hledal jsem lásku, hledal jsem život
však hledal jsem málo, zcesty
na hraně života našel jediný vzruch.
Chtěl bych vzít své činy zpátky
Chtěl bych omluvit se za své lži
Chtěl bych znovu dostat šanci
Chtěl bych přijít zadními vrátky
Chtěl bych pohladit tvé vlasy
Chtěl bych topi se v tvých očích
Chtěl bych čas vrátit do toho dne
Chtěl bych dočkat se své spásy.
V dálce v svícnu dohořívá svíčka
na větách nezáleží, v nich to není
nakonec zbývá jen jedna věc
nechat navždy zavřená svá víčka...
