Znamení

Šátek přes oči, svázané ruce, zavřen v černém vězení
pohyb neslyším, cítit je jen příchod bouře zlověstné
blesky prosvětlí krajinu, vichřice semele pocestné
pohledná krása se smrtí v satirickém souznění...


Sám se svou myšlenkou bez jediné naděje na hnutí
pach potu stékajícího kolem úst ztrácí svou sílu
v bdících mdlobách před sebou vidím svoji vílu
tvář skřivenou strachem, svaly napnuté k prasknutí...


Tak dej mi znamení, jestli tahle cestaj ještě někam vede
obětoval jsem jí svoji duši, tělo, srdce, krev i čas
obětoval bych pro to všechno, sebe, každého z vás
ani Bůh není schopen udělat, co lidské srdce nedovede...


Malá velká víla, stále spolu, stále spoutané řetězem 
vyhánějí společně zlé duchy z lidských hlav a myslí
malá sklízí zlobu, přesto dál jen hrabe listí
hluk dveří mne probouzí, je čas na setkání s knězem...


Nežádám rozhřešení, nežádám slitování před soudem posledním
jen dej mi znamení, že kráčím pevně, s jistotou
že jednoho dne potká se zloba s lidskou ochotou 
mraky odejdou, a klid nastane pod sluncem poledním...


Já bojoval, bojoval bez světla, bez vody a bez dechu
za druhé, za pravdu, za štěstí malé víly
prohrál jsem bitvy, na válku už nezbývaj mi síly
vsedě, vleže, svázán v kobce, nepadnu do posledního výdechu...