Samota

Osamělost je vtíravá jak vysoký zvuky
Dostane tě, když to nejmíň čekáš
Když žiješ v domění, že máš cos chtěl
Přitom sám se svýho stínu lekáš...

Pak někdo zaklepe ti na dveře
A ty nevíš, co bys udělal
Máš chuť se schovat opodál
Klepot však neustává, zvyšuje frekvenci
A ty cítíš, jak tě mrazí v zádech
Ten zlověstný, ledový dech...

Na zemi leží poslední nedohaslá Sparta
Hnědá láhev vyčpelýho piva na stole
Dveře se otvíraj pomalu, ale jistě
Smrt přijde, smrt sípe, smrt čeká ve stodole...

A ty si uvědomíš všechny svoje chyby
Žes celej život všude vždycky lhal
Kdyžs cizí ženský líbal, na stehna sahal
Teď už víš, že zvrhlost je vlastně alibismus
Hrát si na tvrďáka, kterýmu smrt nevadí
Noty tvýho života však už trochu neladí...

Samota je jediná věc, co ti zůstane
Co bude s tebou, až tě všichni opustí
Až jméno Pavel bude vymazáno
Ze seznamu světovejch neřestí...