Myslel jsem, že pár přátel mám
Dívku, která se mnou je šťastná
Rodinu, co ráda tráví se mnou čas
Budoucnost zdála se tak jasná…
Víc mýlit snad už jsem se nemohl
V iluzi tolik let jsem přežíval
V iluzi, že sám jsem dobrým člověkem
Současnost jsem si tak užíval…
Pak osud zrcadlo mi nastavil
Ten obraz ani trochu se mi nelíbil
Hnus, špína, zkažená duše i tělo
Znovu dívat se už jsem nemínil…
Zrozen v ničem,
zemřu s ničím
Každému beze mě bude lépe
Špatnou společnost jste si vybrali
Náboje zbývají mi jen slepé…
Zrozen v ničem, ze mřu s ničím
Nashledanou nebudu vám přát
Alespoň jednou nebýt sobecký
Alespoň jednou na rovinu hrát…
Pak osud zrcadlo mi nastavil
Ten chlap v něm nikdy neměl žít
Navenek silný, uvnitř jen prázdno
Konec. Sbohem, už měl bych jít…
Myslel jsem, že kapka dobrého
Ve mně by možná se mohla skrývat
Všichni však marně ji hledali
Než nemohli dál se na mě dívat…
Víc mýlit snad už se nemohli
V iluzi přátelství a snad i lásky
V iluzi, že ve mně se skrývá víc
Z minulosti zbyly jen obrázky…
Portréty lidí, kterým jsem uškodil
Obličeje těch, kterým jsem lhal
Postavy drahých, co jsem podvedl
Lidé, kterým jsem škodil a ne pomáhal…
Žádné komentáře:
Okomentovat