Hádky už vlastně uložený v kalendáři
Máš pocit, že bez nich se neobejdeš
Máš pocit, že už to bez nich nejde…
Jednou ty slova budou příliš tvrdý
Dopadnou na místo co už je zjizvený
Jednou už nepůjdou zpět vrátit
Nespraví to omluvy ani víno červený…
Sám sedíš na židli v prázdným obýváku
V ruce notně ošoupaná poslední fotka její
Prázdný lahve se válej všude kolem
A tvý srdce pořád nechápe, že už není…
Proč řval jsi na ní kvůli takový marnivosti?
Proč vystoupils tehdy z toho auta?
Proč ani jednou ses zpátky neotočil?
Proč musí ironie být tak krutá?
Říkals „Ten oheň už s tebou dál nevydržím!“
Nakonec místo ní přál sis v ohni zemřít
Říkals „Už nechci znovu tvůj hlas slyšet!“
Nakonec bez jejího hlasu nemůžeš přežít…
Hoř se mnou! Sama už neodcházej
Už je však pozdě na každý z těch přání
Tisíckrát nabízels svůj život za jeden její den
Jenže život není tržištěm ke smlouvání…
Sám ležíš ve vaně, kde víno jste popíjeli
V mobilu přehráváš poslední její vzkaz
Všude kolem sebe máš její oblečení
A ty nechápeš, proč musel to být někdo z vás…
Jednou ty slova byly příliš tvrdý
Dopadli tam, kde někdo chtěl je splnit
Ty poslední už nešly zpátky vrátit
Teď můžeš se za ně celej život vinit…
Jak rád bys všechny ty hádky vrátil
Po každý z nich jí obejmul, jak bylo zvykem
Máš pocit, že tentokrát ti chybí srdce celý
Čekáš, až zaklapnou tě dubovým víkem…
Žádné komentáře:
Okomentovat