Šátek přes oči, svázané ruce, zavřen v černém vězení pohyb neslyším, cítit je jen příchod bouře zlověstné blesky prosvětlí krajinu, vichřice semele pocestné pohledná krása se smrtí v satirickém souznění...
Sám se svou myšlenkou bez jediné naděje na hnutí pach potu stékajícího kolem úst ztrácí svou sílu v bdících mdlobách před sebou vidím svoji vílu tvář skřivenou strachem, svaly napnuté k prasknutí...
Tak dej mi znamení, jestli tahle cestaj ještě někam vede obětoval jsem jí svoji duši, tělo, srdce, krev i čas obětoval bych pro to všechno, sebe, každého z vás ani Bůh není schopen udělat, co lidské srdce nedovede...
Malá velká víla, stále spolu, stále spoutané řetězem vyhánějí společně zlé duchy z lidských hlav a myslí malá sklízí zlobu, přesto dál jen hrabe listí hluk dveří mne probouzí, je čas na setkání s knězem...
Nežádám rozhřešení, nežádám slitování před soudem posledním jen dej mi znamení, že kráčím pevně, s jistotou že jednoho dne potká se zloba s lidskou ochotou mraky odejdou, a klid nastane pod sluncem poledním...
Já bojoval, bojoval bez světla, bez vody a bez dechu za druhé, za pravdu, za štěstí malé víly prohrál jsem bitvy, na válku už nezbývaj mi síly vsedě, vleže, svázán v kobce, nepadnu do posledního výdechu...
